om_0123_web | Page 78

Divertimenta c moll – Allegro moderato – je svým způsobem pestrou přehlídkou houslových technik , což dalo Janě Anýžové i Vojtěchu Zajícovi dostatek prostoru k interpretačně bohatému provedení . Tomu napomohl i fakt , že v Neumannově divertimentu jsou si první i druhé housle v podstatě rovnocenné . Druhá věta Andante pak v mnoha ohledech připomínala svojí kompoziční i interpretační intimitou takřka milostný duet . Po závěrečném Finale . Presto přišlo na řadu divertimento Josepha Puschmanna – tentokrát však nikoliv v c moll , ale v C dur . Zatímco Neumannova skladba stavěla svůj hlavní hudební účinek na delikátní souhře prvních a druhých houslí , Divertimento C dur dalo výrazně větší prostor cembalu , čímž umožnilo Čermákovi , aby se představil nejen jako vedoucí , ale také jako virtuózní interpret – řady rychlých figurací , skoků a rytmických či melodických ozdob zvládl cembalista s výtečným citem pro detail a přirozené rubato jednotlivých frází . Působivé byly také dialogy smyčců s cembalem , které vévodily právě první větě Allegro moderato . Následující Menuetto potvrdilo , jak nosné mohou ostré kontrasty být – ačkoliv začátek věty byl až komicky „ fortelný “, zvolili k němu v průběhu skladby hudebníci interpretačně zcela opačný protipól . Křehké , půvabné a veskrze něžné taneční vyznění bylo akcentováno jemným „ cinkáním “ cembala . Tuto éterickou něžnost si podržela i následující věta Adagio s vkusnými glissandy a mohutnými dynamickými oblouky . Závěrečné Allegro pak opět stavělo na rytmických i melodických dialozích prvních a druhých houslí . Posledním dílem večera se stala Neumannova Sinfonia a 3 in D . Jako většina jeho triových kompozic se skládá ze tří vět – brilantní rychlé ( Allegro ), pomalé a dramatické mollové ( Piano , Alla breve passato ) a rychlé v 3 / 8 taktu ( Finale . Presto ). Tato konkrétní skladba se dochovala v hudebním archivu cisterciáckého kláštera v rakouském Wilheringu a jedná se tak o jeden z mnoha dokladů rozšířeného zastoupení Neumannových děl na území Horního Rakouska . Sinfonia a 3 in D je typicky „ neumannovská “ – divoké a dynamické úseky střídají náhle lyrické části a jedním z hlavních kompozičních prostředků jsou melodické a rytmické dialogy a imitace . V první větě navíc Neumann efektně střídá imitace s paralelními postupy a tremoly . Vrcholem celého večera však pro mne osobně byla druhá věta Piano , Alla breve passato – zde dosahovala souhra Jany Anýžové a Vojtěcha Zajíce takové intimity , až jsem místy s určitou nadsázkou přemítal , zda je vůbec slušné , abych bedlivě naslouchal . Závěrečné Finale . Presto pak bylo brilantním zakončením nejen Neumannovy sinfonie , ale také celého večera . Ačkoliv koncert souboru Musica Figuralis zazněl v rámci kolokvia v poněkud nevyhovujících podmínkách – místnost N21 je akusticky „ vysušená “ prakticky až na prach – nebyl tento nedostatek na provedení prakticky vůbec znát . Jistě , hudbě by sice slušelo jiné prostředí , ale výkony interpretů byly tak povedené a výrazově i dynamicky pestré , že na nedostatečný dozvuk daly velmi rychle zapomenout . Věřím , že koncert ke „ třicetinám “ Akademie staré hudby prokázal a opět potvrdil , že archivy jsou plné vysoce kvalitní a dnes již takřka zapomenuté hudby , která si zaslouží pozornost interpretů , muzikologů a především posluchačů . A právě soubory jako Musica Figuralis k jejímu znovuobjevování dnes a denně zásadně přispívají .
Lukáš Pavlica
76 – 77