Má současnost je rychlá, společensky exponovaná, což neznamená, že bych se ochudila
o procházky o samotě milovanou Stromovkou,
jež je ideálním místem na rozjímání, tříbení
myšlenek, denních naplavenin emocí. Nejvíc
mám ráda toulání dopoledne, kdy se na pěšinách ztrácím, na cestě kolem Vltavy nikoho
nepotkám.
Stromovku jsem nevynechala ani v den, kdy
jsem večer měla schůzku s přáteli z redakce.
„Máš už nakoupený dárky?“ zněla má otázka
na jednoho z nich.
„Nemám. Musím to teprve nějak dát.“
„A víš, co budeš kupovat?“
„Matně tuším. A co ty?“
„Jsem na tom podobně.“
„Dneska jsem četla tvou Pěnu dní. Byla dost
depresivní. Ty nemáš ráda Vánoce?“ zeptala se
mě kamarádka Lucie.
„Luci, já je v dětství trávila bez rodičů, kteří se
o mě nezajímali. Prarodiče na dárky, jež dostávali spolužáci, neměli. Proč zrovna já, říkala
jsem si tenkrát. Připadalo mi, že je svět nespravedlivý. Osten smutku malý chudý holky
a taky s dědou a babi spojená nostalgie mi zůstaly i v dospělosti, kdy jsem se učila kvůli dětem mít Vánoce ráda. Ale na Štědrý den jsem
stejně rozcitlivělá. Zkrátka Vánoce představují
kopu emocí, s nimiž si nevím rady. Pokud platí
teorie, že všechno určuje dětství, jsem exemplárním případem.“
A taky jsem v rámci konverzace řekla, že šťastná už být umím, ale veselé juchání se mě netýká. Na rozdíl od doby, kdy jsem byla dítě,
mi to však neférové nepřijde. Myslím, že sentiment k adventu, vánocům patří. Alespoň k těm
s betlémem…
Sešlost s přáteli byla jako vždycky skvělá.
Žádná velká kalba se nekonala a když jsem
162
leden|2016
usí