"Odpoledne, když se mají psát úkoly, ho popadne vztek, když se mu do něčeho nechce nebo když mu něco nejde, tak jako každého. Včera se těšil na tetu a šel si sám od sebe úkoly udělat, myslím, že ten vztek časem zvládne, jako většina lidí" Když se o vás vypráví tohle, možná váš vlastní příběh může vypadat také hodně jinak: "Každý zná, že ho naštve, když mu něco nejde. Taky se naučím, aby mě vztek nepřepral, třeba se naučím, jak ho využít, to by bylo, abych tu věc nezvládl".
Možná, že o mém vztekání vůbec nevyprávějí, říkají třeba "je po dědovi muzikant a všichni koukáme, jakou mu brnkání dělá radost. Mít muziku za kamaráda, to je něco, to asi bude mít dobrý život, muzikant má vždycky přátele" Můj příběh možná může pak vypadat třeba takhle: "jsem na něco šikovný, baví mě to a ostatní to na mě oceňují. Když mi chvíli nejde trefit správnou klapku, no to patří k věci, stejně jsem dobrej. Ne že bych se nikdy nevzteknul, ale neurčuje to můj život.“
Rozhodně se nám ale v životě toho přihodilo daleko víc, než náš příběh obsahuje.
"Děda byl vztekloun, tak to má moje dítě v genech. Vyvzteká si, co chce a tak je to pořád horší. Lidi ho nebudou mít rádi a bude nešťastnej." Pokud se o mně vypráví takováto historka, možná, že o sobě budu vyprávět: "Všichni mi jen dělají všecko naschvál, dokud se nerozčílím, ničeho nedosáhnu, a když se naštvu, tak ještě nadávají. Za trest jim umřu a uvidí."
Myslíme v jazyce. To nejsou jen slova, ale i sdílené významy symbolů či činů. DŮRAZ NA JAZYK je další přínos posledních desetiletí. Je jiné, řeknu-li, že mám vzteklé dítě (říkám tak, že vztek je jeho vlastností), než řeknu-li, že mám dítě, které každé odpoledne popadá vztek (říkám tak, že dítě je obětí vzteku).
V prvním případě mohu chtít po dítěti, aby tuto vlastnost ovlivnilo – nebo mohu chtít po odborníkovi, aby ji u dítěte odstranil. Ve druhém případě se mohu s dítětem proti vzteku spojit, aby vztek dítě nepřepral. Odborníka mohu využít jako někoho, kdo nám pomáhá hledat dobré nápady. Druhý způsob popisu a práce s ním představuje externalizační metaforu.
Jazyk se dá použít k VYPRÁVĚNÍ PŘÍBĚHŮ (NARACI). Příběh je o něčem, má začátek, vývoj a konec. Kdyby nám někdo řekl, abychom vyprávěli o svém životě, nějaký příběh by z toho byl, ať už by to byla jedna delší věta nebo třísvazková autobiografie typu Hledání ztraceného času.
22