V závěru této podkapitoly, je nutné zdůraznit, že edukační systémová muzikoterapie upozorňuje na facilitaci psychických procesů, která vzniká přímou vazbou mezi „prožívám - hudebně vyjadřuji a vnímám vývoj hudebního ztvárnění“. Tato přímá vazba působí změnu v niterném prožívání. Vzhledem k této facilitaci přímé vazby je nutné působit cíleně, včetně diagnostické a terapeutické rozvahy s oporou v teorii a s diferenciální rozvahou. Ve smyslu již uvedené pracovní definice muzikoterapie, jejíž část připomeňme:
„Muzikoterapie je vědomou, strukturovanou a záměrnou intervencí, která vědecky dokládá význam interakcí mezi muzikoterapeutem a klientem s využitím terapeutického vztahu, rozhovoru, zvuku a hudby jako terapeuticky působícího media a agens, terapeutika…“ (Pejřimovská, J. 2015).
Hudební psychologie připravuje muzikoterapeutický kontext
Systémová muzikoterapie, včetně edukační větve, v těchto svých principech navazuje na poznatky hudební psychologie, u nás např. Fr. Sedláka, H. Váňové, J. Kresánka, I. Poledňáka a dalších, z období především druhé poloviny 20. století.
Fr. Sedlák uvádí vztah mezi autonomními biologickými funkcemi a uvědomovanými emočními prožitky a představami, v souvislosti s časovým dělením hudby a s kinestézí. Dále upozorňuje na emoční vazbu k tonalitě, a to i tonalitě v zastoupení hudebními prvky, a na prostoupení afektů vyvěrajících z nevědomí, které hudební proud evokuje do abstraktního hudebního myšlení, včetně hudební intuice a invence. Hudební myšlení charakterizuje: „umožňuje poznávat, prožívat, pronikat do její struktury (hudby), postihovat její strukturální vztahy a zajišťovat všestranné hudební aktivity (Sedlák, F. 1981).
J. Kresánek detailně osvětluje a kategorizuje význam dynamicko - stavebního uspořádání hudby, včetně konstatování významu odstředivosti a dostředivosti hudebního proudu vzhledem k tonalitě (Kresánek, J. 1977).
Edukační systémová muzikoterapie navazuje na odstředivost a dostředivost J. Kresánka. Hovoří o oscilaci a centraci, které, pokud utvářejí uspokojující „dramatický oblouk“, poukazují na hudební uspořádanost hudebního celku. Tyto fenomény jsou zachytitelné jak v hudbě samé, tak na prožitkové úrovni, jako emočně uspokojující, uzavírající a emočně sytící prožitky, ve vazbě na hudební závěr hudebního celku. Hudební věda tak připravila, již v minulém století, ozřejměním vlivu hudby na psychiku člověka zásady, které de facto tvoří bázi i pro terapii, kdy lze velmi schematicky uzavřít, že psychoterapie znamená zajištění převahy pozitivních emocí spjatých s výsledkem činnosti člověka, nad úzkostí a strachem z vlastního selhání (Srovnej: Poněšický, J. 2003, Kulišťák, P, 2003).
Po stručném vyjádření základních myšlenek vážících se k podpoře vývojových potřeb dítěte a hudby se lze zaměřit v dalším textu na výsledky aplikací edukační systémové muzikoterapie.
Výsledky práce s postupy edukační systémové muzikoterapie
Obhájení postupů edukační systémové muzikoterapie v dizertační práci (Pejřimovská, J. 2015) se ve výzkumné části kvantitativní povahy zaměřilo na mapování modalit evokovaných hudbou ve vědomí na vzorku „budoucích pedagogů“, 370 respondentů, a na vztah mezi pozitivním emočním prožitkem a kvalitou hudebního vyjádření dětí ve věku od 5 – 10 let, při velikosti vzorku 72 osob. Bylo zjištěno, u sledovaného vzorku dospělých, že hudba zintenzivňuje vnímání tělesných pocitů a specificky emocí, kdy zmírňuje prožitky emocí negativních, úzkosti a stresu a evokuje pozitivní prožitky naděje, intimity, něhy, radosti a hlubokého uspokojení. Zastoupení zjištěných druhů modalit, kterými je ve vědomí hudba vnímána, prostupuje napříč vědomím, od nižších ke komplexnějším strukturacím.
32 II III II