Muzikoterapie (clone) | Page 31

v  hudebním ztvárnění zvědoměny a propojovány s  vědomím.

2. Tyto specifické vlastnosti hudby vyplývají z  metaúrovně organizace hudby, která zabezpečuje to, že ve znějícím hudebním proudu jsou nejen evokovány, ale i předvídány atraktivní emoční prožitky jako obligátně přítomné v  závěru hudebního celku. Tato hudební organizace, komplexní a hierarchizovaná ve  vertikálně i horizontálně plynoucím hudebním toku v „čase“, navozuje žádoucí psychickou zkušenost emoční pozitivní anticipace.

* S  ohledem na výzkumné práce z  oblasti psychoterapie a neuropsychologie, je takto zvýšena prostupnost z  implicitní do explicitní paměti, tedy prostupnost k  vědomému zpracování. Zvýšena je tak součinnost podkorových a korových oblastí mozku (Sedlák, F., 1981).

* Empirická kazuistická pozorování, o terapeutickém vlivu postupů edukační systémové muzikoterapie na poruchy pozornosti, hyperaktivity, zvýšené impulzivity, sklonů k  agresivitě a jinde u neuropsychických oslabení dětského věku, byla tímto teoretickým konceptem osvětlena. Zbýval ověřit výzkumně vztah mezi hudbou a prožíváním (u dospělého, budoucího pedagoga) a vztah mezi kvalitou hudebního projevu jedince (dítěte, žáka) a kvalitou jeho prožitku (viz. další podkapitola).

3. Hudba je přirozeným prostředkem navozujícím nejen prožívání, ale je i prostředkem sociální interakce a komunikace. Ve skupině lze cíleně pracovat se skupinovou dynamikou a socializací dítěte. Skrze sociální interakce, komunikaci a související prožitky lze zpětně utvářet osobnostní vlastnosti dítěte a podpořit jeho vrůstání do hodnot nesených etósem společnosti.

4. Hudba je lidskou psychikou vnímána jako propojení personálních významů do dramatického oblouku. Dítě vnímá, že „hudba je smutná, veselá, slavnostní….“. Dítě vnímá vysoce hudebně strukturované celky a jejich diference (např.: různé skladby J. S. Bacha). Hudba je i pro dítě prostředkem k  nalézání „dramatického oblouku příběhu“ ve vztahu „já“ – svět, bytí. Člověk není pouze tím, kdo formuje druhé, svět a bytí, ale je jimi významně zpětně formován. Proto „soubytí“ mezi „já“ – světem a bytím, znamená i to, jak jedinec vnímá, že je „světem a osudovým děním přijímán“, jak „je mu bezpečně“ a jak se „on, ve světě a osudovém bytí, cítí dobře.“

Zde se jedná o vnímání skrze obraz a pochopení „svého životního příběhu“. Obraz a příběh se utváří ve vědomí a individualitě jedince. Životní příběh „vysvětluje“ minulost, současnost a spoluutváří budoucnost svého nositele. Jde o narativní perspektivu. Zde se propojuje osobní, subjektivní varianta s „prototypy životních řešení“ s  invariantem (Srovnej: Chrz, V. 2007).

Niterné prožitky jedince - včetně vnímání pocitů a emocí z  proprioreceptorů, v důsledku vnější pohybové aktivity, včetně orientace v  prostoru, kinestéze a statiky, rovnováhy, taktilních podnětů, vyjádřené a vnímané mimiky, gestiky, postulatury, vjemy ze vztahu časově pohybové koordinace, vnímání emocí, představ, myšlenek i popudů k  aktérství v prožitkovém „jáském“ proudu „životního příběhu“ zobrazujícího se ve vědomí - jsou vyjádřené hudebně. Toto hudební vyjádření znamená zpředmětnění niterného dění, které je téměř bezprostředně přístupné, ve spoluhře s  muzikoterapeutem, žádoucí proměně v  novou zkušenost. Muzikoterapeutova práce v tomto momentě znamená rozpoznání osobnostních trendů dítěte a jejich podporu ve směřování k žádoucí prožitkové změně. Na této muzikoterapeutické změně se účastní specifické vlastnosti hudby, její organizace, která v  odstředivosti a dostředivosti směřuje k  tonalitě (a to tonalitě i zastoupené jinými hudebními prvky, než tónikou), a tím se uskutečňuje prožitek emočně uspokojivé ukončenosti  proudu hudebního celku (Srovnej: Kresánek, J. 1977, 1983, Sedlák, F. 1981, Sedlák, F., Váňová H 2013). Jak hudba sama, tak psychický prožitek jí evokovaný vytvářejí ucelený dramatický oblouk. Pro toto tíhnutí hudby k  celistvosti a ukončenosti „příběh“ zpředmětněný v  hudebním modu optimalizuje modus „příběhu“ přítomného ve vědomí člověka nebo jím vyprávěného. Uspořádanost hudby (viz dále níže), jako fenomén, působí tak, že hudebně vyjádřené i extrémní emoční prožitky, na rozdíl od jejich ztvárnění v  modu vyprávění jedincem, rozvádí uspokojivě skrze další hudební proud k  emočně uspokojujícímu závěru hudebního celku. Tato vlastnost hudby je pro terapii velmi významná. V  systémové muzikoterapii je charakterizována jako plně funkční negativní zpětnovazebná kontrola (Pejřimovská, J. 2015).

II III II 31