Zvědomění se projevuje v nejběžnější formě tak, že zhudebněné prožitky pacienta, které jej dříve znejišťovaly, se vyjádřené v hudbě, stávají co do významu a souvislostí zřetelnější, uchopitelnější a ovladatelnější. Toto zjištění je podpořeno v SMT nejen kazuisticky, ale postupně i výzkumně. Říkejme tomuto rozměru hudby v SMT – „informace o pozitivní finalitě“.
Druhý aspekt procesu SMT – sebevnímání a sebevyjádření pomocí hudby - „specifická zkratka“
SMT propracovává jev, který se při poslechu hudby běžně spontánně objevuje. Posluchač či interpret hudby hudbu neprožívá stále na shodné hladině intenzity působení na sebe sama. Člověk prožívá některá místa skladby niterněji, kdy se hudební významy mohutně dotýkají „já“. Snad každý zažil při poslechu hudby, že hudba jakoby „mu napoví, jak prožít či přežít náročnou životní situaci, či etapu“. Hudba má vlastnost dotýkat se personálními významy „já“, nitra člověka. Reprezentace personality v hudbě oslovuje realitu personality člověka. A zde akcentuje SMT tuto přirozenou vlastnost hudby. Pozornost klienta nebo pacienta se zaměřuje ve specifické zkratce: „vnímám, prožívám – a v hudbě zpředmětňuji“. Pozornost klienta není primárně zaměřena na umělecké krásno. Hlubinný vnor hudby do nitra člověka, se touto „zkratkou“, vysoce potencuje. SMT využívá skutečnosti této potence hudby a převážně zaměřuje pozornost klienta v „přímém spojení,“ ve „specifické zkratce“ od sebevnímání k sebevyjádření se v hudbě. Hudební kreace, jsou spjaty s vyjádřením sebeprožívání, s děním v nitru, které se hudbou vyjádří i navenek. Aspekt hudebního krásna je oddálen poněkud do pozadí - pro klienta muzikoterapie. Potencuje se tím hlubinný účinek hudby na jeho „jáské“ funkce. Užití hudby v SMT se zde diskrétně liší od hudební pedagogiky, výchovy a umělecké činnosti. Ovšem, muzikoterapeut naopak, velmi bedlivě sleduje hudební projev klienta, vzhledem k zákonitostem organizace hudby. Organizace hudebních výrazových prostředků není odhozena, je pouze v SMT důsledným obrazem psychické činnosti člověka.
Třetí aspekt SMT – změny hudebních motivů a témat - hudební invence a inspirace6
Hudební celek je utvářen více hudebními motivy či tématy, kdy významy témat jdoucích po sobě se nevyvíjejí pouze lineárně a postupně, ale komplikovaně budují obsah a strukturu skladby. Dochází i velmi často k tématicko – hudebním zvratům, náhlým významovým změnám. Jak je ale možné, že po sobě jdoucí hudební motivy či témata jsou mnohdy velmi rozdílná, a přesto člověk ví, že i přes tematický zlom, se jedná o jeden hudební celek? „Jak se ví“, jak se rozpozná, že změna mezi jednotlivými motivy neroztříští hudební celek na dva či více hudebních celků kratších? Odkud najde „hudebník“ potenci k nalezení nových témat, která následují v časové posloupnosti jednoho tématu k dalším, která jsou významově i zlomová, a přesto jsou stále součástí jednoho hudebního celku? Toto „zajištění“ změn a proměn mezi hudebními tématy tak, aby proměny a změny netříštily celistvost hudebního celku, zabezpečuje hudební invence. Obrazně můžeme říci: k hudbě, která již explicitně zní a odeznívá, nachází v hudební invenci hudebník další pokračující téma až k tématu poslednímu“ (hudebního celku). Dotekem s hudební potencí je hudebník inspirován, „stahuje z této úrovně novou hudbu,“ která tematicky rozvíjí a nebourá celek.
9