Vědomí se vztahuje k „já“, a tedy vše, co si uvědomujeme, si uvědomuje „já“. Ovšem svým vědomím neproniká člověk sebe sama, své bytí zcela. Osoba je více než osobnost. Bytí je více než vědomí. Bytí člověka se totiž děje nejen uvědoměle, ale z velké části i autonomně. Přesto proces zvědomění je procesem žádoucím, a to především tehdy, když se „já“ dostává do „područí neznámého“ dění v těle a ve světě, či ontologického dění. Aby „já“ předešlo tomuto „područí“, tíhne k tomu, aby chápalo souvislosti bytí, vztahy, příčiny a následky, životní smysl, a dokonce „já“ tíhne i k tomu, aby spoluurčovalo svou existenci včetně událostí budoucnosti, a tak bylo v „jistotě“. Neznamená to, že optimálně neexistují nejistoty v životě člověka, ale znamená to, že je člověk překlenuje s vizí pozitivní budoucnosti – ve vizi života, která nese v sobě perspektivu a smysl života. V ne-jistotě a ne-bezpečí „jsme“, když evidujeme ve svém vědomí nepříjemné pocity tělesné bolesti, úzkost, strach, napětí, pocity bezmoci a dopady devastující agrese, nesmyslnost ne-řádu světa a budoucích věcí. Prožíváme mnohdy úzkost, co je s námi, a co se bude dít dál.2 Vnímáme absenci účinné sebe-obrany „já“, před prožitky ohrožení, které se vynořují buď z našeho nitra, nebo k nám přistupují vlivem vnějšího dění. Obáváme se svého selhání, toho, že „já“ neobstojí ve světě a v budoucnosti, že „já“ neobstojí před „ty“ a konec konců v posledku před „já“, námi samými.
Somatická bolest přináší mnohdy psychickou dysbalanci, nestabilitu „já“. Psychosociální bolest přináší nejen psychickou tíseň, napětí a úzkost, ale velmi často se přelévá do sóma, „vtělesňuje se“ a zde působí dál. V psyché ale vzniká i další deficit, a to tehdy, kdy „inteligence těla“ v našem vědomí vyvolá varující nebo podporující signál pro naše „jáské snažení“, který ale, na škodu člověka, je ve vědomí přehlédnut a z vědomí odsunut.3
Obé, jak „přelití“ potíží z psyché do těla, tak „přehlédnutí“ impulsů z těla ve vědomí, je nedostatkem. Funkční kooperace mezi tělem a psyché je proto rozhodujícím činitelem zdraví. Tato dynamika kooperace se projevuje stále novým a novým kvaziustalováním – sumou proudu strukturací otevřeného systému, v našem případě člověka a hudby, v čase. Nové a nové strukturace jsou vlastně proudem změn. Pokud změny, budují – li systém, jsou žádoucí, ovšem existují i změny, které systém štěpí na systémy nižší komplexity. Pokud se nyní zeptáme, jak člověku, jako otevřenému systému, může „napomoci“ druhý otevřený systém – hudba, lze říci, že hudba je shledávána v SMT, jako otevřený systém s plně funkční kontrolní zpětnovazebností, kdy změny v systému „hudba“ nikdy hudební celek (systém) neštěpí, ale budují. Toho všeho se dotýkají i tři zajímavosti hudby v SMT.
1Srovnej: BERTALANFY, in: PEJŘIMOVSKÁ, J. Význam muzikoterapie v hudobnej edukáci. Dizertačná práca. KÚ Ružomberok, Pedagogická fakulta, 2015.
2Srovnej: PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násilí a psychologie moci. Praha, Triton 2005, ISBN: 80-7254-593-0
Srovnej: PONĚŠICKÝ, J. Úvod do moderní psychoanalýzy. Praha, Triton 2003, ISBN: 80-7254-456-8
3Srovnej: PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násilí a psychologie moci. Praha, Triton 2005, ISBN: 80-7254-593-0
7