Jak již zmíněno, jde o postoj pozorného naslouchání a zároveň sebeexplorace, o sledování vzájemné interakce. Na počátku i postoj nevědění a zvědavosti, zvl. pro nové a překvapivé.
S tím souvisí i snaha otevřít se, jak žitým (prezentovaným, viditelným), tak i nežitým modům chování (jež jsou spojeny s úzkostí, studem či vinou), teprve pak je pacientovi umožněno se autenticky chovat, získat náhled i novou zkušenost v interakci s terapeutem,
změna se musí udát napřed u něj.
Iniciovat jí může i pacient, když se terapie dotkne jeho problému a on k němu postupně nachází emocionální přístup, např. se chovat dětsky, nedospěle, pro což však musí terapeut otevřít svůj vnitřní prostor. Zde je oprávněná otázka (např. jedné mladé terapeutky), jak je možno se tomu z hlediska terapeuta otevřít, např. si pacienta v budoucnosti představit jako zralého event. i atraktivního muže, a tím mu dát šanci se jím stát, když převažuje představa slabocha, což jeho vývoj brzdí. V konkrétním případě se ukázalo, že ona terapeutka „měkké“ muže nesnáší, že by si musela vyřešit tento svůj problém. Dále musí terapeut pacienta inspirovat k experimentování, tj. k rozšíření intersubjektivního pole.
Je vhodné oscilovat mezi poznáváním pozorováním (spíše rozumovým) a skrze empatické vcítění, poznávání srdcem (Exupery, Pascal), (tabu láskyplnosti v psychoterapii?). Obdobná je zásada (Cremerius):
Ani příliš teorie, ani příliš bezprostřednosti
(viz můj referát o empatii).
Důležitá je i starost o sebe (viz Bion), např. to, co terapeut v sobě kontejneruje, pacientovi v terapeutické formě vrátit, resp. využít svůj protipřenos, a pokud možno jej odlišit od vlastního přenosu na pacienta. S faktem, že se projeví vlastní nevyřešené problémy ve vztahu k pacientovi, se musíme smířit, ba co víc, uvážit, jak můžeme oba z psychoterapeutického procesu těžit.
MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.
působil v bývalém Československu, ale především, po své emigraci v Německu. Působil v Brémách na klinice Dr Heines pro neurologii, psychiatrii a psychoterapii, poté v Tiefenbrunnu u Göttingenu v akademické nemocnici pro psychogenní a psychosomatická onemocnění, dále na katedře psychoterapie a psychosomatiky universitní kliniky v Düsseldorfu jako vědecký pedagogický pracovník. Od r. 1986 do r. 1996 zastával místo primáře na psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neutrauchburg, a posléze působil až do r. 2006 na oddělení pro anorexie, bulimie a těžké poruchy osobnosti na psychosomatické klinice Median v Berggieshübelu u Drážďan.
V SRN opětovně absolvoval výcvik ve skupinové psychoterapii a pokračoval v psychoanalytickém výcviku, který ukončil r. 1986. Získal i kvalifikace vedoucího Balintovských skupin a supervizora pro individuální i skupinovou psychoterapii.
V současné době se věnuje psychoterapeutické výuce psychologů a lékařů na psychoterapeutickém a psychoanalytickém institutu v Drážďanech a Lipsku a na dalších v Německu. Pedagogicky působí v Česku, vede komunitně-skupinový výcvik SUR, vyučuje na Pražské vysoké škole psychosociálních studií psychoterapii, psychopatologii, psychoanalýzu a psychosomatiku na Fakultě humanistických studií KU Praha, psychosomatiku. Kromě toho pravidelně přednáší na kongresech a konferencích v Česku, na Slovensku, v Německu a v Rakousku.
Nejznámější publikace MUDr. PhDr. Jana Poněšického, Ph.D.:
•Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky (2002)
•Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie (2004)
•Zásady prevence psychosomatických onemocnění (2012)
•Fenomén ženství a mužství (2012)
•Chronická únava 1 - Svalový revmatismus (2003)
•Člověk a jeho postavení ve světě (2006)
•Úvod do moderní psychoanalýzy (2012)
•Psychosomatické lékařství (2010)
•Agrese, násilí a psychologie moci (2005)
•Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky - 2. doplněné vydání (2014)
40