Muzikoterapie březen 2016 | Page 37

Poněvadž jde oběma stranám též o udržení vzájemného kontaktu, dochází k procesu vyjednávání oboustranně přijatelné intersubjektivity, tj. významovostí řečeného, rozdělení rolí i vytváření společných norem vzájemné interakce, nesená snahou jak po kongruenci, tak i po autonomii (po spravedlnosti ve vztahu?).

Z individuálně-psychologického hlediska jde o oboustrannou regulaci vlastní homeostázy, osobnostní pohody, zvl. narcistické sebe ceny, narcistického sebe obrazu, sebe porozumění, ve vztahu pak o prosazení modelu sebe sama i druhého což může vést:

a) k vyjednávání takového vztahu a interakcí, který zajišťuje obapolné uznání osobnosti a její hodnoty, úcty, důstojnosti atd. Z psychosomatického hlediska jde o oboustrannou snahu o nastolení takové intersubjektivity, jež vede k redukci stresu (např. vyřešení konfliktní situace), a tím posiluje sebe ozdravné procesy (Rankin 2014), což může vést k

b) používání, zneužití druhého (event. devalvací) k vlastnímu vyvýšení, dosahování sebejistoty a sebepotvrzení své autority (typické v selfobjektním vztahu). V situaci setkání dvou „organizovaných emočních zkušeností“ (Ermann, Orange) dochází k oboustranné tendenci prosadit svůj interpersonální vzorec chování (Sandler), aby byla dosažena vjemová a myšlenková identita. Ten druhý je „asimilován do vlastních nevědomých konfigurací“ (Jänicke), a to jak do částečně-objektního vztahu (Kohut, Bettighofer), ve kterém je konzumován, používán k vlastní regulaci své homeostázy, tak i do celostně-objektního vztahu, vytvářením vzájemných rolí.

Aron se domnívá, že u lidí jde v prvé řadě o setkání myslí, Stern zdůrazňuje potřebu a význam autentického setkání, jehož podmínkou je analýza (překonání) oboustranných přenosů (předsudků) a v kterém by měl terapeut reagovat autenticky „svým osobním rukopisem“; podobně filosof Levinas doufá, že tváří v tvář, za „etického odporu“ obou proti zmocnění se druhým a druhého je autentické setkání a skutečné poznání druhého možné. D. Orange klade důraz (definuje TS) na společné hledání významu a smyslu toho, jak jsou naše zkušenosti organizovány, na dialog o významovosti zážitků, interakcí v terapii i světa vůbec (tak například význam otázky pacienta, zda není terapeut náhodou nemocen, když vypadá tak unaveně může zahaleně vyjadřovat přání pacienta, aby terapeut onemocněl, u pacienta se strukturální poruchou osobnosti (např. borderline či narcismus) se může jednat o prvý krok ke vcítění se do druhého a k navázání celostně-objektního vztahu). A. Green charakterizuje TS prozkoumáváním vlastního vnitřního světa a chování v přítomnosti terapeuta. S. Mitchel zdůrazňuje, že jde v TS o zapojování klienta do zkoumání svých vztahů a vzorců chování, ve vzájemné interakci pak o snahu po společně sdílené (chápané) realitě.

Do psychoterapie přichází klient s přáním po pomoci, což se projevuje (v přenosovém vztahu) otvíráním jeho problematiky nejen ve formě vyprávění, nýbrž i ve formě inscenace (szenische Darstellung – bei H. Argelander) vztahové konstelace (otevřeného gestaltu či vývojového deficitu), nastolení problému ve formě neverbálního chování, což se děje automaticky (implicitně). Zároveň se klient (i terapeut) chová a konsteluje vztah tak, aby nedošlo k retraumatizaci, tudíž je ona prezentace problematické (frustrující) situace velmi opatrná, provázená testováním terapeuta (Sampson a Weis): Klient testuje terapeuta, zda si dává námahu vidět to podstatné, což je často to skrývané, dále zda to vyřčené akceptuje, a dále testuje co, terapeut vydrží a snese. Oba hledají takové prostředí (vztahovost, rozdělení rolí atd.), ve kterém lze najít jistotu, resp. uspokojení vlastních potřeb, jde za tímto účelem o vzájemné ovlivňování (Mitchel), aby toto prostředí v meziosobní situaci vzniklo. Zde je nutno poznamenat, že velmi pravděpodobně nějaké téma či problém pacienta osloví i problematiku terapeuta, jenž se jí pak bude snažit ve vztahu k pacientovi řešit, což může vést ke kolizi.

Malý a nejistý, kompensatorně narcistický pacient se zřejmě zamiloval do své atraktivní terapeutky. V jednom sezení jí líčil sen, ve kterém před ním v baru tančila jeho bývalá partnerka, strhnuvší na sebe pozornost hostů, což se mu vůbec nelíbilo. Ve skupinovém kazuistickém semináři bylo všem, až na referující, jasné, že se jedná i o vztah k terapeutce (která je též ve středu zájmu svých pacientů), zvl. po vyslechnutí nahrávky části sezení, ve kterém ona vše ihned brilantně interpretovala, a pacient se naopak stával stále nejistější. Představila jej proto, že měla nepříjemný dojem distance a neživotnosti ve vzájemné interakci. Vzniklo mezi nimi něco nového – ale i starého:

pacient se obával odmítnutí, bude-li o svém zamilování hovořit, navíc nevěděl jak, ve vztazích k ženám mu vždy šlo jen o sex a moc nad nimi. Terapeutce šlo, spíše nevědomky o to, takovéhoto muže provokovat, a speciálně vztah s tímto mužem si nedovedla, a ani nechtěla představit (ani se do něj vžít). Svou bisexualitou dávala najevo, že se bez (takovýchto) mužů obejde. Oba tudíž blokovali možnost zcela nový pacientův zážitek zamilovanosti prožít v akceptující a bezpečné terapeutické atmosféře.

Opět by zde mohl být prospěšný rozhovor o oboustranném podílu na vzniklé situaci. Tu lze též charakterizovat jako společně vytvořenou (neverbálně vyjednanou) normu vzájemné interakce o čem a jakým způsobem budeme hovořit, a co budeme tabuizovat (společný odpor), zda se budeme respektovat, k čemu dojdeme a jaký tomu dáme význam. Tento společný výtvor, vzniklá intersubjektivita charakterizována oboustrannou nedůvěrou a snahou po bezpečné distanci ovlivňovala i nadále další průběh vzájemného vztahu a vzájemné komunikace. Tak v další supervizi po dvou týdnech referovala terapeutka o zvláštním dojmu z posledních sezení, o pocit, jakoby se vždy jednalo o poslední terapeutickou hodinu. Zároveň měla znovu dojem, že to, o čem s pacientem hovoří, se on nesnaží uskutečňovat v denním životě. Cítí se od něj držena na distanc, a vzpomněla si, že se její pacient jednou vyjádřil, že jí vnímá jako soudkyni. V této supervizi líčila zvláštní epizodu, které nerozuměla.

Pacient hovořil o tom, že se na něj obrátila jeho bývalá milenka (poté, co jej opustila, měl dojem, že byl přece jen do ní zamilovaný) v situaci, kdy jí opustil její nový partner. Byla velmi nešťastná a on měl pocit, že její nářky způsobují, že se mu zdá stále méně atraktivní. Poté prohlásil, že kdyby věděl, že mu zbývá do konce života jen 6 měsíců, tak by si přál, aby právě ona byla s ním. Na základě dosavadního průběhu léčby jsme došli k závěru, že odpoutání se od narcistického stresu v takovéto situaci bezmoci (tj. konec skrývání své slabosti a nedostačivosti, kdy by neexistovala nutnost se prezentovat jako potentní milenec) a oddání se ve vztahu by bylo možné jen v situaci naprosté jistoty, že to nebude mít žádné negativní, zostuzující následky, kterým by se ve své fantasii „vyhnul“ úmrtím.

Strach před zostuzením panuje i ve vztahu k terapeutce (nebyla dosažena potřebná blízkost). Ta se posléze rozhovořila o tom, že opravdu těžko snáší mužské „machisty“ a že je zvláštní, že právě tento typ mužů tvoří stále větší podíl její klientely. Možná, že je láká se konečně prosadit i vůči ženám, které nad nimi chtějí mít vrch. Poté jsme mluvili o tom, zdali by, zpočátku alespoň ze zvědavosti mohla nechat narcistické chování těchto mužů vůči ní proběhnout, aniž by hned na to reagovala. Teprve poté by mohla tyto situace s pacientem prohovořit. Její podrážděné reakce na pacientovo často vyzývavé chování se sice snažila skrývat, přesto to perpetuovalo i onen skrytý vzájemný devalvující konflikt, vyjádřený ze strany pacienta snad i tím, že vhledy získané během terapie ignoroval, a tím terapeutku depotencoval.

Dokonce je možné – a relativně časté – že terapeut řeší nevědomky pod vlivem atmosféry TS již od počátku ve vztahu k pacientovi svůj problém, např. svojí nejistotu energickým chováním a perfektními interpretacemi pacientova nevědomí. (KZ - kazuistický zlomek):

37