Není možné si ale představit hudbu jako personifikované „moudro“, ale hudbu lze pojímat jako vyjádření lidské potence a potence lidství. Prožitková linie a linie hudebního toku jsou linie sou – visející a sou - existující. Zde proto, v tomto momentě hudebních proměn se prožitkově „já“ odpoutává od stávající strukturace, opouští ji a vystavuje se neznámému, než se ustálí strukturace další. Tuto nejistotu v momentu rozvolnění stávajícího kvaziustálení, v procesu ustalování další strukturace, viz výše, je možné hodnotit jako otevření se, očekávání a vyhlížení nové jistoty, nové strukturace.
Očekávání je ale pozitivně laděné, protože změnu od jedné strukturace ke druhé, a až na samý konec hudebního celku, překlenuje právě výše uvedená pozitivní finalita hudby. Organizace hudby samé vyjadřuje a nese princip tušení pozitivní finality. Sama tedy organizace hudby, proměny za sebou jdoucích hudebních témat, vyvěrají z invence hudby. To, že vnímáme hudební celek jako celek, určuje síla invence hudby. Síla, která i extrémně vypjaté téma dokáže vyvážit tématem klidu a naplnění. Právě metaúroveň hudby, její invence, zabezpečuje, že významové změny jednotlivých témat umí celek hudby absorbovat a dál rozvíjet. Hudební motivy a témata jsou pak tak uspořádána, že neroztříští celistvost celku. Zde se „hudebník“, rozuměj v muzikoterapii klient nebo pacient, „učí otevírat dveře“ v pozitivním tušení. „Inteligence těla“ (kooperující biosubsystém s ostatními subsystémy) je přebírána psychickou vědomou činností (dalšími subsystémy). Lze současně říci, že hudba ve své časovosti, při neustálé kooperaci mezi explicitním proudem hudby a invencí hudby, proměňuje, podobně jako lupa, u toho, kdo vnímá, vztah mezi vnímaným tvarem (psychickým a hudebním)a jeho kontextem. Proto i toto hledisko napovídá, že práce s hudbou může odkrývat hlubinné vrstvy a zvědomňovat je a napomáhat jejich zpracování a pochopení souvislostí v „doprožité“ zkušenosti, která se v minulosti roztříštila. Do vědomí pak pronikaly (objevujíc se čas od času) pouze nepříjemné a pro člověka nepochopitelné fragmenty. Ty si „vynucují“ řešení, tendují k doprožití, ke zcelení do souvislostí a k pochopení jejich významu, aby fragmenty roztříštěných zážitků přestaly působit rušivě a destruktivně. Organizace hudby je ovlivněna částečně vrozenou výbavou pro vnímání hudby a osobní i kulturní zkušeností. Překročením hranic mezi subsystémy, v probíhající kooperaci od biosubsystému k subsystémům dalším, se navozuje kvalitativní významový posun směrem ke zřetelnější strukturaci.
Příklad niterného vnořování a „zcelování“ zážitků je uveden ve schématu jedné hudební kreace, kde byly postupně prostřídány 4 hudebně tematické plochy, s odpovídajícími emočními prožitky. Vazba mezi hudebně-tematickými plochami a emočními prožitky klientky, je zřejmá jednak z improvizované hudby samé, ale i z verbálního vyjádření klientky. Proměny hudebních ploch naznačuji hlubinné vnoření a zvědomění souvislostí. Zpředmětněním prožívání v hudbě jsou individuální prožitky člověka oplodněny a stávají se zřetelnější kontaktem s tvary v hudbě ustálenými, s tvary ontologické zkušenosti lidství.
Na tomto místě se ještě zmíníme o některých podobách hudebních kreací, které se vyskytují u jedinců s akutními psychotickými příznaky, dále o možných podobách hudebních kreací u jedinců s bordeline poruchou osobnosti a poruchou obsedantní.
10