způsob jak mu dát najevo, že je úplně v pořádku, že ho máme rádi, že o něj máme
zájem a že ho přijímáme, ať už je kdekoli.“ (Kaufman, 1995, str. 69).
„Chtěli jsme Raunovi ukázat, že s minimálním úsilím může dosáhnout změny a mít
jistou kontrolu nad vnějším světem. Při obědě, když divoce třásl hlavou dozadu
a vpřed, jsme s ním všichni dělali to samé. Když se usmál, všichni jsme se zpátky
na něj usmáli. Když vyplázl jazyk, všichni jsme udělali totéž. Pokaždé se na nás díval
fascinovaně a potěšeně. Někdy se usmál. Jindy se klidně díval na to, co děláme,
přičemž si stále více uvědomoval, že může udávat krok. „ (Kaufman, 1995, str.105).
Závěr
Experiment manželů Kaufmanových se rozvinul v metodu práce s dětmi po celém
světě. Společně založili a vedou Institut a společenství volby, který nabízí programy
pro lidi nesmiřující se s nepřízní osudu.
Kniha mne nejvíce zaujala svým přesahem, že nezačíná u „speciálního dítěte“,
ale u nastavení člověka, který s ním pracuje. Ukazuje čtenáři, že na svých postojích
můžeme pracovat stále a stále je možnost být šťastnější a svobodnější ve svých
myšlenkách a postojích. Tato možnost být víc milujícím a respektujícím člověkem,
rodičem, terapeutem se mi moc líbí. Ukazují, jak uvolňující může být, když
přestaneme hodnotit věci, události, myšlenky na „správné“ a „špatné“, to vyžaduje
samozřejmě nějakou vnitřní práci. Myslím, že tato kniha může obohatit všechny
čtenáře, ať už se zajímají o autismus nebo ne, jelikož popisuje příběh o skutečném
světě neomezených lidských možností a velké naději.