Hudební myšlení provazuje a zpracovává nižší úrovně, zahrnující autonomní fyziologické zpracování vibračních impulsů zvuku a vnímání smyslově konkrétního hudebního materiálu, s úrovni abstrakce, s úrovní nejvyšších struktur až s meta – úrovni hudebního myšlení, kde jsou vnímány a prožívány hodnoty universality lidství – v modalitách radosti, naděje, fascinace, uspokojení, klidu a pod. (Srovnej: Sedlák, Váňová 2013). Touto svou povahou hudba, na škále preverbalita – postverbalita, společně s rysem optimalizace inervace a anticipace pozitivní finality - se (hudebně) zpředmětněný prožitek a zážitek klienta/pacienta transformuje k žádoucí terapeutické změně (Srovnej Chrz 2007, Chrz V. a Čermák I. 2015, Chrz V., Dubovská E., Tavel P., Poláčková-Šolcová I. a Čermák, I. 2016). Dosažení terapeutické změny odstraňuje souběžně zbrždění salutogenních mechanismů organismu a psychiky a dochází k odlehčení somatických příznaků i psychických napětí. Impuls k narativní transformaci, odplavení tlaku konstitutivní potíže, nese významně skutečnost uspřádanosti hudby.
V. Interpretace primární a vyšších úrovní
Interpretace jak vyprávění tak hudebních kreací i interpretace vzájemných vztahů mezi jednotlivými úrovněmi zjištění stavu pacienta/klienta se uvozují primární interpretací. Primární interpretace znamená celkový dojem klienta/pacienta i muzikoterapeuta. Primární interpretace je ale prostoupena subjektivitou – pacienta i muzikoterapeuta. Klientova/pacientova subjektivita zvýrazňuje nebo potlačuje některé momenty jeho života dle sebeobrazu, který je pro vyprávějícího přijatelný. Tuto metaúroveń by měl ve vyprávění klienta/pacienta muzikoterapeut rozpoznat, ale znamená to, že primární interpretací musí očistit od vlastní projekce, od pronikání do této interpretace svého (uspokojujícího) sebeobrazu a i neuvědomovaných tendencí). Vzniká potřeba dalších, vyšších úrovní interpretací, kterých se dosahuje tak, že se přijímají hodnotící koncepty a aspekty, kterých bylo dosaženo v hlavních modech narativní analýzou vyprávění, hudební analýzou a analýzou vzájemných vztahů. U hudebních kreací ani vyjádření hodnotitelů nereprezentuje hodnocení bez pronikání subjektivity hodnotitelů. Proto je nutné hudební kreace analyzovat pomocí hudebně teoretických konceptů a aspektů. Uspořádání (organizace) hudby je hudebně teoretickými postupy uchopitelné, určitelné. To umožňuje, že kromě prvé spontánní úrovně interpretace muzikoterapeutem hudebních kreací klienta/pacienta, je nutné přistoupit k vyšším, hudebně – teoreticky podloženým analýzám, které se stávají posléze součástí celkové interpretace.