Muzikoterapie 4,5 | Page 45

v člověku a v jeho životě, najít nástroje, postupy a přístupy, které by zrcadlily jeho komplexitu bez znetvořující redukce. To, čemu člověk ze svého života porozumí, nejčastěji vyjadřuje slovy, sděluje verbálně, ale zůstávají oblasti, které člověk svým vědomím neproniká, jako jsou autonomní biologické funkce, které se posléze manifestují ve vědomí jako prožitky. Existuje ale i další oblast, kterou člověk vědomím neproniká a která zůstává neproniknuta, protože by její uvědomění ohrozilo emoční stabilitu nositele hrozbou nezvladatelné a destruující úzkosti. A zde - systémová muzikoterapie zdůvodňuje, že právě zrcadlení komplexity a kohese člověka v  hudebním modu, tuto hrozbu významně odplavuje, protože organizace a uspořádání hudby navozuje neohrožující, naopak emočně atraktivní prožitkovou finalitu. Proto, pokud člověk vyjádří hudebně své zážitky, nonverbalita hudby je, určitými cílenými postupy systémové muzikoterapie, transformuje k optimu. Systémová muzikoterapie vnímá zvukovo – hudební úroveň sebevyjádření klienta/pacienta jako další zrcadlící úroveň jeho komplexity. Zvukovo – hudební úroveň zahušťuje síť zrcadlících se momentů, a tak navozuje porozumění, protože více zradlících momentů nabízí více souvislostí – a diferencovanější artikulaci komplexity a kohese člověka. Diferencovanější rozpoznání a porozumění znamená de facto diagnostiku a vyšší diferenacovanost umožňuje novou integraci, která znamená de facto terapeutickou změnu.

Systémová muzikoterapie přisuzuje osobě člověka určitou celistvost – komplexitu, která představuje skutečnost, která se zrcadlí v projevech jedince a je jí nutné pronikat a porozumět jí. Porozumění by nebylo možné bez zrcadlení prožívání, chování (včetně fyziologických reakcí) a jednání člověka. Zrcadlení se děje v  muzikoterapeutické realitě, které je porozuměno v analýze, interpretaci, volbě intervence a v tvorbě konceptů a teorie. Systémová muzikoterapie sleduje, aby muzikoterapie byla vědomou, strukturovanou a  záměrnou intervencí, která vědecky dokládá význam interakcí mezi muzikoterapeutem a klientem s  využitím terapeutického vztahu, rozhovoru, zvuku a  hudby, jako terapeuticky působícího media a (pozitivně působícího) agens, terapeutika. Terapeutická intervence je realizovaná v  muzikoterapeutickém procesu s vrcholem muzikoterapeutické změny, která navozuje žádoucí změnu na úrovních od fyziologických reakcí až k utváření osobnostní identity ve všech typech prevencí (primární, sekundární a terciární). (Srovnej: Pejřimovská 2015, Vymětal 2004, Schwabe 1983).

II III II 45