v člověku a v jeho životě, najít nástroje, postupy a přístupy, které by zrcadlily jeho komplexitu bez znetvořující redukce. To, čemu člověk ze svého života porozumí, nejčastěji vyjadřuje slovy, sděluje verbálně, ale zůstávají oblasti, které člověk svým vědomím neproniká, jako jsou autonomní biologické funkce, které se posléze manifestují ve vědomí jako prožitky. Existuje ale i další oblast, kterou člověk vědomím neproniká a která zůstává neproniknuta, protože by její uvědomění ohrozilo emoční stabilitu nositele hrozbou nezvladatelné a destruující úzkosti. A zde - systémová muzikoterapie zdůvodňuje, že právě zrcadlení komplexity a kohese člověka v hudebním modu, tuto hrozbu významně odplavuje, protože organizace a uspořádání hudby navozuje neohrožující, naopak emočně atraktivní prožitkovou finalitu. Proto, pokud člověk vyjádří hudebně své zážitky, nonverbalita hudby je, určitými cílenými postupy systémové muzikoterapie, transformuje k optimu. Systémová muzikoterapie vnímá zvukovo – hudební úroveň sebevyjádření klienta/pacienta jako další zrcadlící úroveň jeho komplexity. Zvukovo – hudební úroveň zahušťuje síť zrcadlících se momentů, a tak navozuje porozumění, protože více zradlících momentů nabízí více souvislostí – a diferencovanější artikulaci komplexity a kohese člověka. Diferencovanější rozpoznání a porozumění znamená de facto diagnostiku a vyšší diferenacovanost umožňuje novou integraci, která znamená de facto terapeutickou změnu.
II III II 45