Osobní zkušenost na prvním místě
Nedávno jsem byl požádán jednou frekventantkou rekvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách, kde jsem školil problematiku neregistrovaných poskytovatelů sociálních služeb, zda bych se s ní nemohl vypravit na její pracoviště, které bylo vzdálené asi 200 metrů od místa konání kurzu. Frekventantka byla t.č. připravena v zaměstnání skončit. Zařízení jsme navštívili v době oběda, kdy se mi naskytla skutečně tristní podívaná na realitu českého stáří. V zařízení seděli senioři na pokojích (jídelna v objektu nebyla) připraveni k jídlu u stolečků, které dříve sloužily jako lednice – nyní noční stolky. Asistentka, která rozdávala oběd, byla z mé přítomnosti značně nervózní. Zařízení mělo tzv. barelový systém, kdy jídlo chodí ohřáté ve várnicích. Na 20 seniorů připravených k obědu bylo ve várnici deset kusů masa, dle frekventantky kurzu se jednalo o oddělení těch soběstačnějších, kde nikdo neměl mletou ani kašovitou stravu. Celkový počet personálu na dvě patra t. č. po dvaceti seniorech (jedno patro soběstačných a druhé ležících seniorů) byly 2 ženy středního věku v pozici asistentů sociální péče. Výtah, který byl na konci chodby, byl t.č. nepojízdný – schodiště bylo velmi úzké. V objektu nebyla přítomna ani všeobecná sestra a ani jiný zdravotnický pracovník. Polední léky rozdávaly asistentky a to včetně aplikace inzulínů. Dle frekventantky kurzu cena poskytované péče přesahovala 20 000,- Kč měsíčně bez ohledu na náročnost poskytovaných úkonů. Jako překvapující mi přišel také fakt, že pracovnice jsou nuceny platit doplatky za léky klientů, pro které chodí do lékárny a následně tyto doplatky mámit z jejich příbuzných. Jedna ze dvou pracovnic uvedla, že ji klient na doplatcích dluží už 3000,- Kč.
Jen registrace nestačí
Bylo by možná záhodno si myslet, že k tomu, jaké zařízení vybrat pro svého příbuzného, se stačí podívat do registru sociálních služeb. Pravda je ovšem taková, že registrace jako taková, o kvalitě poskytovaných služeb v zařízení sama o sobě příliš nevypovídá. Na druhou stranu v ní můžeme hledat alespoň nějakou záruku toho, že se občas někdo do zařízení vypraví a životní poměry seniorů zde podrobí kontrole, byť třeba jen papírové. Za nejlepší kritérium pro výběr zařízení považuji ve shodě s kanceláří ochránce především osobní návštěvu zařízení se seniorem, kterému by se zde mělo líbit především. Za základní kriteria, která bychom měli při návštěvě pozorovat, můžeme považovat: čistotu prostředí a jeho zápachu, množství personálu, komunikaci personálu se seniory, stravovací provoz,
39 II III II