ilí čtenáři, právě držíte v ruce další číslo našeho
magazínu, první v tomto školním roce. Venku se
pomalu začíná hlásit zima o své slovo a dlouhá
odpoledne, kdy je tma téměř ve čtyři, jsou ideální pro to
uvařit si čaj nebo dobrou kávu a do ruky uchopit pořádně
tlustou knihu anebo třeba právě náš časopis (to bych vám
rozhodně schválila). Dělá mi nesmírnou radost, že náš
magazín čtete, ať už starý dobrý a tištěný, nebo třeba ten
elektronický, který ovšem už tak hezky nevoní.
Nemůžu nezmínit už sice tak otřepanou, ale k našemu
časopisu snad už patřící frázi o tom, že psaní úvodníku není
žádná sranda. Není to třeba jako přepsat rozhovor. Člověk
se musí zamyslet. Co chce vlastně sdělit čtenářům?
Co chce předat dál? A tak se zamýšlím.
Zdálo se, že nám blýská na lepší časy. Co se týče koronaviru
i mediálního kolotoče, do kterého jsme byli všichni nějakým způsobem vtaženi. Nakonec to ale vypadá, že to bude stejné jako dřív, ne-li dokonce horší. Ten předešlý život se zdá tak vzdálený, taková zvláštní camera obscura, ze které hledíme ven.
A přesto myslím, že když se člověk snaží, najde na každém dni něco krásného, nějaký důvod k úsměvu. Třeba to může být dobrý film, kniha, právě tento časopis, možná vaše vášeň. Tou mou je třeba hudba, ovšem nejlépe ta na gramofonových deskách či magnetofonových páskách. Anča Šebestíková, naše bývalá studentka, nám v rozhovoru svěřila zase něco o své vášni, oproti které je ta má velmi přízemní, myšleno v pravém slova smyslu, jelikož se má jmenovkyně díky lezení ve skalách při zemi nedrží ani trochu.
Pokud máte špatný den, zkuste si vzpomenout na má slova a najděte aspoň jeden důvod
k úsměvu. A když Vám není do smíchu, tak to nevadí. I někde v mlčení musí být ta správná odpověď.
M
Camera obscura
Anna Myšáková
3
Editorial