Lezení jakožto šplhání, nebo hory jako takové (ledovce, túry)?
Šplhání, to je zajímavé slovo. Hory mám ráda od malička, hlavně na lyžích. Při lezení ale preferuji vertikální pohyb po skále vzhůru, většinou nějakou těžší cestou. Teď jsem ve fázi, kdy právě tohle přenáším do hor. Túry jako takové, bez lezeckého cíle, mě moc neberou.
Kde se ti lezení líbilo nejvíc?
Nejspíš v žulových horách, konkrétně masiv Mont Blancu, nad Chamonix, kde jsem se podívala na Maunt Maudit. Jinak vždy preferuji lezení technicky náročnějších cest ve skalním terénu, ne nutně na vysoké kopce. Největší radost mám asi z cesty Dionýsos na Petites Jorasses, kterou se nám též
v létě v Chamonix podařilo vylézt, jedná se
o první přelez po prvovýstupcích.
Kdy ses nejvíc překonala?
Těch okamžiků bylo víc, v různých případech. Na sportovkách udržet soustředění při nesmyslně těžkých krocích. Na písku nesmíš začít panikařit, když se bojíš, protože se jištění vzdaluje. A nejhorší je to v horách, tam se musí vydržet. Párkrát se mi stalo, že mi takhle došlo, v horách si ale nelze říct, odpočinu si, už chci dolů. Prostě musíš dál.
Co bylo fakt nebezpečné? Bála ses někdy o život? Nejvíckrát jsem se bála určitě na písku, někdy
i oprávněně o život. Jak jsem už zmiňovala, na písku musíš vždy zachovat chladnou hlavu.
V některých cestách, obzvlášť v adršpašských spárách bývají kruhy občas dost vysoko. Počítá se
s tím, že víš, co děláš, především v “lehkém” terénu. Párkrát se mi tedy stalo, že jsem dolezla třeba do osmi metrů, podívala se dolů, zamotala se mi hlava… co ale zbyde, hlava se musí uklidnit, musíš se rozhodnout, jestli je lehčí slézt na zem nebo pokračovat ke kruhu. Je ti jasné, že jinak to bude špatný.
Jak ses k lezení dostala?
Sice jsem vždycky ráda lezla po stromech a jiných věcech, stěnu jsem ale zkusila docela náhodou, na akci Dračí lodě na Lipně. Potom mě mamka
přihlásila na kroužek na stěně Lanovka. Tam jsem se postupně zlepšovala, až jsem se po pár letech
dostala na závody. Na těch jsem se zase seznámila s lidmi z celé republiky, kteří mi ukázali krásu skal.
Kdo je nejlepší parťák?
Ten, co tě nezklame. Musíte si věřit, to je to nejdůležitější při lezení. Lezecká komunita je jedním z největších důvodů, proč mě lezení tak baví.
Co ti všechno lezení dalo a dává?
Hlavně nespočet skvělých kamarádů. Jinak se to špatně popisuje. Možná pocit jedinečnosti. Obdivuji celé lezení, je to hodně o dokonalosti pohybu a zároveň bylo odjakživa spřažené s láskou k přírodě. Bylo by hezké, kdyby to tak zůstalo
i s příchodem umělých stěn.
Co plánuješ do budoucna? Jaké máš v blízké
i vzdálené době sny a cíle?
Jelikož jsem nyní na Erasmu v Innsbrucku, plánuji se v nejbližší budoucnosti zaměřit hlavně na hory. V horách nelezu tak dlouho a mám hodně v čem se zlepšovat, hlavně metodicky. Jinak mezi mé dlouhodobější cíle patří především přelezy těžších skalních cest, např. v Yosemitech, Utahu, Chamonix nebo i tady u nás na písku (Adršpach, Labák).
Co bys doporučila těm, co s jakýmkoli lezením začínají?
Hodně záleží, co se bere jako lezení, ale jestli myslíš vertikální pohyb po skále či stěně, tak nezapomeň na nohy! Jasně občas musíš zapojit ruce, ale rozhodně nemusíš být kdovíjaká korba, aby ti lezení šlo. Skoro všechno jde odšlapat nohama, jen se je naučit používat!
Chtěla bys našim čtenářům vzkázat ještě něco?
Jestliže budete chtít s lezením začít, počítejte, že jsou pouze dvě varianty, jak to může dopadnout. Buď vás to hned odradí a už nikdy to nebudete chtít zkusit, anebo vás to pohltí a pořád budete chtít víc a víc. Nelze přestat.
(Mimochodem - jednorožci jsou nejlepší!) ■
15
Rozhovor