#dikyzemuzem
Když před třiceti lety naši rodiče a prarodiče cinkali klíčema na Václaváku, bylo to za svobodu. Za takovou zemi, kde by mohli žít
a mluvit, jak chtějí. Kde by si mohli plnit svoje sny, i kdyby to znamenalo jít na opačný konec světa. A všechna tato vybojovaná privilegia teď náleží i nám.
Jen si zapomínáme uvědomovat, že říkat, co chci, neznamená říkat zlá slova, dělat si, co chci, neznamená ubližovat sobě ani jiným a žít, jak chci, neznamená dávat přednost jednoduchému před správným.
Pojďme tedy naplnit přání těch, co tu byli před námi. Pojďme zvednout svoje líný zadky, pojďme jeden každý z nás být dobrým člověkem. Pojďme snít a plnit si svoje sny,
i kdyby to znamenalo jít na opačný konec světa.
Protože můžem. Tak #dikyzemuzem!
Michaela Parkosová
30 let sametu.
Co se změnilo?
Sedmnáctý listopadový den roku 1989 znamenal v historii naší země velký obrat. Nikdo z redakce tou dobou sice nebyl na světě, ale to neznamená, že bychom neměli k tomuto datu co říct. Naopak. Tady je pár našich názorů, které se posledních třiceti let svobody dotýkají.
4
FOTO Marian Tišer
Poslední majetek toho,
komu nic nezbylo
Je to svoboda. Svoboda je dar, který mnoho z nás nabylo bezděčně. Je našim největším privilegiem a povinností. Je to moudrost, životní názor a snaha. Svoboda není zadarmo a není snadná. A když si nelžeme, jsme svobodní. Ne každý je na něco takového připraven. Svoboda je obrovské břemeno. Je ale po třiceti letech stejně těžké?
Markéta Kubalová