30
Autorská tvorba
TEXT Jiří Hejduk FOTO Pixabay.com
Bylo mi zrovna asi jedenáct a už od malinka jsem jezdil s rodiči do týhle chatky na víkend, aby si rodiče odpočinuli od práce a já si mohl blbnout venku. Kolem sem neměl žádné kamarády, a tak sem jednou začal prosit rodiče, ať dovolí mému nejlepšímu kamarádovi Jacobovi jet s námi. Cesta na chatku byla zábavnější než obvykle, a hlavně jsem se několikanásobně víc těšil, až Jacobovi ukážu svůj bunkr, naučím ho šplhat po stromech
a všelijaké další prkotinky.
Cesta utekla jako nic, akorát jsme si museli vybalit. Sotva jsme všechno vybalili, byl čas večeře,
a potom čas jít na kutě. V chatce jsme spali v přízemí, protože nebylo kde jinde, jedině na půdě, kde jsme to neměli obytné. Tu noc se ale stalo něco, co jsem ještě v životě nezažil, a v tu chvíli sem vůbec nevěděl, jak moc mě to poznamená.
Začalo to asi dvě hodiny po tom, co všechno utichlo. Do chaty svítil svit měsíce skrz okno, které bylo hned vedle dveří, jinak byla všude tma. To, co mě znepokojovalo, nebyl fakt, že sem skoro nic neviděl, ale určitě znáte ten pocit: jakmile ztratíte jeden smysl, vaše ostatní smysly se několikanásobně zostří. Přišlo mi, že jsem slyšel, jako by někdo škrábal na dřevěnou zeď chatky. Znělo to, asi jako kdyby veverka lezla po zdi. Pak ale přišel dlouhý, škaredý zvuk, který zněl, asi jako kdyby někdo zaryl drápy hluboko do trámu a projel jím skrz na skrz. Tohle mě znejistilo, a tak jsem se posadil na postel. Nikdo jiný se ale ani nehnul,
a tak jsem usnul v domnění, že to byl jen sen.
Ráno jsem ale zjistil pravý opak. S Jacobem jsme se probudili časně a rodiče jsme budit nechtěli, tak jsme šli ven. S hrůzou sem zjišťoval, že ze strany chatky je mohutný škrábanec, který se táhne skoro po celé délce. Jacob se chtěl vrátit dovnitř, ale já jsem ho ukecal, abysme se šli porozhlédnout kolem. Jenom jsem si do chatky skočil vzít bundu. Když jsem ale vyšel ven, Jacob tam nebyl. Myslel sem si, že odešel do lesa, a šel sem ho hledat. Po asi hodinovém brouzdání po lese slyším, jak mě někdo volá. Byla to moje máma. Řekla mi, že okamžitě odjíždíme a už se sem nikdy nevrátíme. Snažil jsem se jí zeptat proč, ale neodpovídala mi
a nervózně mě táhla za ruku k chatce. U dveří už stál táta a vypadalo to, jako by měl zabaleno.
„Rozluč se s chatkou,“ řekla máma. Táta vypadal jako kdyby byl trochu nesvůj. No, trochu, klepaly se mu ruce a třásl se mu hlas, když řekl: „Odcházíme!“ Pomalu jsme odcházeli směrem k autu, když jsem se otočil směrem k chatce a uviděl jsem, že ve střeše je díra. Nevím, co mě to popadlo, ale vytrhnul jsem se z matčina úchopu a utíkal do chatky a hned na půdu. Lituji toho dodnes. Po dřevěné podlaze, nebo spíš po trámech, byla dlouhá stopa krve, která končila uprostřed štítu z příchodové strany. Bylo tam kulaté zaprášené okno, a pod ním leželo bezvládné tělo, ze kterého ještě odkapávala krev. Břicho jako by měl roztrhnuté a na krku měl hlubokou jizvu, ze které už jenom stékala krev.
Obličej jsem nerozeznal, ale nedalo se pochybovat, o kdo jde. ■
Minipříběh pro
pohlazení duše