24
Nabarvené ptáče nutí k zamyšlení. Důvodem může být jednak samotný charakter zpracování, které je bez hudby, černobílé a skoro němé. Ve tři hodiny dlouhém filmu se totiž mluví celkově jen devět minut. K tomuto fenoménu poslední doby se už stihla vyjádřit spousta jedinců, ale i celých internetových portálů. Na zkušenosti jsme se zeptali ale i Adély, která byla přímo na místě.
Jak jsi se k natáčení filmu dostala?
Mamka byla členkou skupiny na Facebooku, do které ji přidala kamarádka. Pokud někdo potřeboval menší role do filmu, napsal právě tam. Jednou mi mamka přišla říct, že hledají do filmu Nabarvené ptáče komparz, jestli mě má s tátou přihlásit. V tu chvíli se mi rozsvítilo před očima
a najednou jsem si strašně přála se alespoň zkusit do toho filmu dostat. Bylo mi jasné, že asi nevezmou každého, ale i tak jsem v duchu hodně doufala, aby vybrali mě. A nakonec mě vzali. I tátu. Od té chvíle jsem se začala hodně těšit!
S čím jsi do toho šla?
Vždycky to byl takový můj malý sen. Už od první třídy jsem chodila na dramatický kroužek a hodně mě bavilo hrát na různých vystoupeních. Prostě jsem si to hodně chtěla zkusit a nic mi v tom nezabránilo.
Měla jsi předtím trému? Bála ses?
- „Nedá se o tom říct tréma nebo strach. Byla jsem tak natěšená, očekávající, že jsem na trému moc nemyslela. Ale něco malého ve mně bylo. Nebyl to strach ani tréma spíš mi začalo docházet, že to možná tak skvělé, úžasné, nebo prostě podle mých představ nebude.“
Kdy se natáčelo?
- „Pro mě už to je docela dávno, takže jsi už nepamatuji přesný datu, jen vím, že to bylo někdy v listopadu 2017.“
Jak probíhal den natáčení?
- „Natáčela jsem celkem tři dny, a každý z nich byl jiný, ale program vypadal asi takhle: Vstávali jsme kolem čtvrté hodiny ráno a autobus nám vyjížděl kolem páté. Když jsme přijeli na na plac začali jsme natáčet. Měli jsme ale i dlouhé pauzy kdy nás nepotřebovali a to jsem si prostě s ostatními dětmi povídala a hrál různé hry. A nebo jsem byla v dobovém oblečení ve vymrzlém kostele. My děti jsme to tolik nevnímaly, ale dospělým to vadilo. Když se na to teď zpětně podívám, teď už by mi to vadilo taky. Na ploše jsme byli hodně dlouho a s tátou jsme byli doma až kolem jedenácté večer.“
Jaká byla atmosféra při natáčení?
- „Všude byl zmatek, s čímž jsem vlastně počítala, ale atmosféra mezi dětmi byla veselá.“
Jaká je tvá nejlepší vzpomínka?
- „Má nejlepší vzpomínka je vlastně celé natáčení. Vše bylo pro mě nové a moc mě to bavilo. Nejvíc vzrušující pro mě bylo vidět vše na vlastní oči, kameru, prostředí, Hollywoodské herce atd.“
Jaká je tvá nejhorší vzpomínka?
- „Asi to dlouhé čekání na scény ve kterých budu, ale stálo to za to!“
Jaké byly tvé celkové dojmy? Zopakovala bys si to?
- „Bylo to perfektní a úžasné a pořád na to hezky a ráda vzpomínám! Moc ráda bych si to zopakovala, ale asi bych si radši zahrála v nějakém veselejším filmu.“
Co pro tebe znamenalo, že jsi byla součástí natáčení tohoto filmu?
- „Bylo to tak vzrušující a zajímavé a až do teď to ve mně vyvolává pocit důležitosti a štěstí!“
Adéla Hančová
Rozhovor
TEXT Aneta Vithová, Adéla Hančová FOTO 2media.cz
Jak probíhalo natáčení?
Film režiséra Václava Marhoula, natočen dle knižní předlohy Jerzyho Kosińského, sklízí vášnivé ohlasy. U mnohých diváků vyvolal prudké emoce, od studentské poroty na Filmovém festivalu v Benátkách získal cenu Flm pro UNICEF za nejlepší vyjádření boje za lidská práva a kladně se k němu vyjádřila i spousta domácích recenzentů. Jak probíhá natáčení takového snímku? Redakce vám přináší svědectví členky komparzu a zároveň čerstvé studentky našeho gymnázia, Adély Hančové, která si proces vyzkoušela na vlastní kůži.