26
Autorská tvorba
TEXT Jiří Hejduk FOTO Pixabay.com
Jmenuju se Patrick, je mi 33 let a již od svých dvaceti mám svojí firmu a jezdím dodávkou jako elektrikář. Jednoho dne mě zavolali, abych opravil jeden velký stožár, který byl na okraji civilizace, skoro hodinu od jakéhokoliv města, uprostřed hustého jehličnatého lesa. Všechno proběhlo hladce, teda až na to, že jsem se musel vrátit, protože jsem si zapomněl svůj speciální set nářadí pro práci s vysokým napětím, a tak jsem byl hotový asi o dvě hodiny později, kolem desáté večer. Když jsem odjížděl, byla všude tma, na silnici jen já. Všude kolem bylo houští, ve kterém nebylo vidět zhola nic.
Poslouchal jsem rádio, protože jsem se od malička trošku bál tmy a cesta temným lesem sám
v dodávce pro mě byla velmi nepříjemná. Najednou začalo rádio blbnout. Náhodné přeskakování stanic se střídalo s mrtvým šumem. Trošku mě to vyděsilo. Zdálo se mi, že za sebou slyším auto, a tak jsem se podíval do zrcátka, ale
v něm jenom černo černá tma. Po pár vteřinách mě začalo předjíždět auto a já se tak lekl, že jsem málem najel do příkopu. To auto mělo světla zapnutá, a tak rychle, aby se zničehonic objevilo nejelo.
Dojel jsem domů bez sebemenších potíží a jako vždy jsem se vykoupal, udělal si kakao a šel jsem spát. Ráno mě ale zaskočilo, že zadní bok mé dodávky je poškrábaný. Říkal jsem si, že to zase byli nějací podnapilí smradi, kteří se tady potulovali, a s touto myšlenkou jsem také odjel zase do práce. Celé dopoledne jsem strávil u paní Eatnové opravováním zásuvky. Když jsem byl hotov, šel jsem si nandat nářadí zpátky to kufru. Přitom jsem si všimnul něčeho zvláštního, co mi předtím uniklo. Škrábance byly pravidelné,
a bylo jich pod sebou asi pět a byly hluboké. Začalo mi to vrtat hlavou. Pak mi to ale došlo. To auto, které mě předjíždělo, nebylo nějak nadpřirozené a ani se tam záhadně neobjevilo. Něco velkého se mi v tu dobu drželo za bok dodávky….
Minipříběh pro
pohlazení duše