Kdo vás k fotbalu přivedl?
K fotbalu mě přivedl taťka, protože hrál fotbal u nás na vesnici, za Olešník, takže jsem s ním chodil na tréninky a zápasy a tak nějak jsem tam začal hrát.
Ten vás také přivedl k myslivosti?
Nene, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale u nás, až na jednoho dědu, k tomu nikdo netíhnul a mně se to líbilo, tak jsem se přihlásil na základce na myslivecký kroužek, pak jsem si udělal i zkoušky
a věnuju se tomu.
Prožil jste toho jako profesionální sportovec spoustu, čeho si vážíte nejvíc?
Tak nejvíc si asi vážím toho, že jsem získal titul českého mistra se Spartou.
A k té Spartě, byl jste kapitán, myslím, že to je asi velká pocta být kapitánem takového klubu.
Určitě. A já jsem se jím stal navíc po půl roce, co jsem tam byl, takže pro mě to bylo velké překvapení, velká pocta a vážil jsem si toho, vážím si toho do dneška. Na druhou stranu musím říct, že my jsme měli v té době výborný manšaft, výbornou partu, tak tam to bylo opravdu jenom
o tom, kdo tu pásku měl na ruce, jinak ta šatna šlapala.
Měl jste během Vaší kariéry nějaké období, krizi, kdy jste si říkal, že třeba dokonce skončíte?
Tak musím říct, že fotbal mě pořád bavil a baví, ale když jsem poprvé odešel do ciziny, tak to bylo období, kdy jsem tam byl poprvé sám, neuměl jsem řeč a navíc jsem tam moc nehrál, neměl jsem tam moc pozici. Tak to byla taková ta největší krize. Ale když se na to zpětně podívám, tak si myslím, že tohle angažmá mi dalo nejvíc po psychické i lidské stránce, pak už jsem si začal vážit i takových těch normálních věcí a věděl jsem, jak to všude chodí.
Chtěl jste být odmala fotbalista?
Měl jsem to tak nastavené. Doma mi sice říkali, že to povolání neexistuje, že se musím i učit, ale nakonec jsem mamku přesvědčil, že to jde. Ale učit jsem se musel také.
Pro profesionální sportovce je důležitá strava. Dopřál jste si taky čas od času i něco nezdravého?
Já jsem zastánce toho, že by se mělo jíst od každého něco. Samozřejmě to nezdravé v menší míře, ale když si člověk dá od každého něco, tak mu to asi nemůže uškodit. Ale samozřejmě každý je jiný a vyhovuje mu něco jiného.
A nejoblíbenější jídlo?
To mám borůvkové knedlíky. Typické jídlo pro profesionálního sportovce. (smích)
Teď hrajete v Olešníku. Jak se vám tam daří
a máte třeba nějaký osobní cíl?
Ne, já určitě ne, už si žádný osobní cíl nedávám, pro mě je cíl vždycky přežít zápas.
Hrajete tam s dalším trenérem, se Slávou Rožboudem, jak byste popsal spolupráci s ním?
On je furt zraněný, on toho moc neodehrál. Jeho dostat do zápasu, to je taky dřina. (smích) Ne ale se Slávou se známe už dlouho, hráli jsme spolu za dorost a potom tady v áčku v Dynamu, takže jsem rád, že si ještě takhle na konec kariéry můžeme spolu zahrát.
Bylo to nějak promyšlené, že jste si třeba v tom dorostu řekli, ukončíme kariéru v Olešníku?
Já když jsem měl maturák, tak Sláva tam byl taky,
a když jsme si připíjeli, tak se tam upsal, že na konci kariéry bude hrát v Olešníku. Tak teď to plní. Drží slovo.
21
Rozhovor