30
Autorská tvorba
TEXT Jiří Hejduk
Když mi bylo sedm let, narodil se mi mladší sourozenec. Byl jsem tak nadšený, vždycky sem si totiž přál mít sourozence.
Všechno šlo celkem hladce, dokud spal bratr
s rodiči v ložnici, ale bohužel od jeho dvou let jsme sdíleli pokoj, což pro mě byla noční můra: noc co noc mě budil pláčem. Netrvalo dlouho a bratr vyrostl tak, že se nevešel k sobě do kolébky,
a protože neměl kam jinam jít, spal u mě, což se nelíbilo ani jednomu z nás.
O pár let později jsem konečně dostal svůj vlastní pokoj, který byl hned vedle bratrova pokoje. Nebyl úplně nejútulnější, protože byl malý a měl jen jedno malé okno, které bylo směrem na západ, takže večer byl vždycky krvavě zbarvený a po soumraku nebylo vidět na krok.
Hned první noc jsem se těšil na to, jak se konečně pořádně vyspím, protože mě nikdo nebude kopat, škrabat, a tak podobně. Bohužel jsem se mýlil.
Kolem půlnoci se pokojem rozlehl pláč. Vždycky sem si myslel, že to byl můj bratr - že ho prostě nějaká noční můra vystrašila a on teď brečí. Divné ale bylo, že to samé se opakovalo noc co noc. Nejpodivnější bylo, že pláč šel pokaždé z jiné strany. I když to bylo v mém pokoji špatně slyšet, někdy šel jako kdyby ze skříně, jindy z rohu a jindy zase přímo od zavřených dveří.
A tak se můj sen, že se konečně vyspím sám, se rozplynul, protože bratr vždycky celý roztřesený potichu zajel pod mojí peřinu. Trvalo mi pak dlouho, než jsem usnul, ale aspoň vždycky přestal ten škaredý pláč a výkřiky.
Naštěstí jsme se odstěhovali do jiného domu,
a tak to všechno přestalo. Dostali jsme krásný pokoj s palandou. Byl boj o to, kdo si lehne nahoru, a já jsem argumentoval tím, že si to zasloužím po tom, co za mnou každou noc chodil.
„To jsem ale nikdy nedělal,“ řekl bratr.
Minipříběh pro
pohlazení duše