15
Téma
Alena Popperová se svěřuje se svým příběhem studentům gymnázia. Na snímku spolu
s Alexandrem Starčenkem, autorem textu.
s přáteli hrát fotbal ani fotbalové hřiště navštěvovat.
"A on chudák vždycky takhle dírou v suku se na ty svoje kamarády díval, protože dovnitř nesměl, my jsme nesměli nic."
V říjnu 1944 byl tatínek zatčen příslušníky gestapa a už tehdy tušil, že se s rodinou vidí naposled. Krátce nato, 21. prosince 1944, tedy
3 dny před Štědrým dnem, byla zatčena dvěma příslušníky gestapa i maminka - Marie Metzlová. Jeden z nich tehdy oběma dívkám pohrozil.
"A jestli vás tu obě příští týden najdu, tak jdete obě do plynu. Já nevěděla vůbec, co je nějaký plyn, to mi vůbec nic neříkalo, ale řekl to on, což pro mě bylo něco jako peklo, nebo něco tak strašného, co jsem si ani nedokázala představit, co to je."
Poté žily sestry odděleně. Nora u příbuzných
v Chotěboři a Alena v Praze u strýce z matčiny strany. Zde žila Alena až do vytouženého osvobození Prahy Rudou armádou v relativním klidu a bezpečí. Po válce se maminka vrátila – Alena ji však nepoznala.
"A stála ve dveřích ženská, ježišmarjá, polednice, šereda, hnus, škaredá a takhle náruč na mě 'Alenko'. Já jsem utekla, já jsem se tak vyděsila, já jsem nepoznala svou vlastní mámu, což bylo úplně strašný, já jsem nepoznala mámu."
Společně se vrátily do Českých Budějovic, avšak musely vyhledat nový domov, neboť jejich byt byl vykraden nacisty stejně jako většina ostatních židovských domů. Pak už jen očekávali vytoužený návrat tatínka.
„Tak jsme šli s maminkou čekat na náměstí a teď začala auta jezdit žejo, jedno, druhé, třetí, páté a maminka se u každého auta ptala, jestli neznají doktora Metzla z Budějovic. Oni řekli: 'Ne, ne, ne, ne.' Až tam jako někde někdo řekl: 'Počkejte jo, jo, já vím, ten umřel.' Ježišmarja, to bylo strašné, maminka se mi tam sesypala."
Maminka Aleny Popperové se pak už nikdy nevdala a ztrátu manžela nesla velice těžce. Sama Alena se po válce vrátila k normálnímu životu, vdala se a založila rodinu. Rasový boj nacistů
a prosazování nesmyslných ideálů se zdá být až neuvěřitelným a je rovněž neuvěřitelné, že
k těmto událostem došlo v již civilizovaném
20. století. Je nesmírně důležité si tyto události neustále připomínat a nedovolit tak zapomenutí těchto hrůzných kapitol nejen českých, ale
i světových dějin. ■