Maryša? Maryša!
V listopadu loňského roku se do Národního divadla vrátila Maryša, hra bratří Mrštíků. Nového zpracování se ujal režisér Jan Mikulášek a dá se jednoznačně konstatovat, že výsledek se vydařil. Navzdory předchozí skepsi nemohl z divadla nikdo odejít nespokojený.
Napětí od začátku až do konce. Tak bych jednou větou shrnula svůj zážitek. Absence vesnické idyly, strohost dekorací i kostýmů a nevýrazné barvy okamžitě vtáhnou diváka do atmosféry, která celý příběh provází. Ani samotná představitelka Maryši, Pavla Beretová, se nebojí překonávat konvence a obecnou představu toho, jak má postava vypadat.
Všechny citové výlevy zachází až do krajních mezí, ale rozhodně jim to neubírá na uvěřitelnosti - právě naopak. Velmi mě také zaujala Martina Preissová v roli Strouhalky, která sice není ústřední rolí, ale dokázala do hry vnést i trochu sarkastického humoru. Naopak trochu slabší mi přišel Francek v podání Matyáše Řezníčka.
Celkově ale musím říct, že mě představení oslovilo. I když bylo pojetí moderní, zůstaly v něm i klasické prvky a původní text nebyl příliš pozměněný. Jediné, co mě trochu rušilo, bylo čtení scénických poznámek, hlavně v závěru, kdy je situace nejvíc vyhrocená a najednou všichni zůstanou nehybně na místě. Tato odmlka by podle mě měla přijít o něco později, když už je Francek mrtvý. V mém hodnocení nicméně převládají pozitivní emoce a Maryšu rozhodně doporučuji, stojí to za to. Verdikt? 77 %. ■
TEXT Julie Hornátová FOTO Národní divadlo
24
(ne)kulturní
recenze