22
Rozhovor
Městě na Moravě, kdy je ještě teprve první rok juniorka a vyhrála kategorii žen a je dost pravděpodobné, že na olympiádu bude nominována. Tak aspoň můžeme mít radost z toho, že Jihočeška s největší pravděpodobností, nechci předbíhat, ale na olympiádě by být mohla. A třeba pak do budoucna mít i větší úspěchy než tahle současná generace.
Kdo byl Vaším největším soupeřem v době Vaší kariéry?
Chtělo by se mi jmenovat generace vynikajících Rusek, Norek, Italek, ale já si myslím, že když se podívám zpátky na moji kariéru, tak největším soupeřem byly ty soupeřky, které nebojovaly čistě, protože jsem zažila období, kdy několik mých soupeřek bylo usvědčeno z dopingu a to je takový soupeř, s kterým se strašně těžko závodí
a radši na to snad ani nevzpomínat.
Ale obecně, když jsem začínala, tak to byla generace těch silných Rusek, které pro mě byly neporazitelné, Lazutina, Danilová. Když už jsem vlastně vystoupala do té úplné špičky, tak to byla Bente Skari-Martinsenová z Norska, Stefania Belmondová a Manuela Di Centaová z Itálie.
A vlastně v závěru mé kariéry už byla hvězdná Marit Bjørgenová, která závodí do současné doby. Takže já jsem jakoby zažila skoro tři generace silných závodnic, každá měla nějaké svoje hvězdné tratě, byla v něčem výborná, a když odešla jedna, tak se zase ukázala další. Většinou to tedy byly Rusky, Skandinávky a Italky.
Pro svou kariéru jste obětovala spoustu věcí. Myslíte, že byste své rozhodnutí zopakovala a šla do toho znovu?
Myslím, že šla. Já jsem měla to štěstí, přestože jsem obětovala hodně, tak jsem to nebrala tak, že bych o něco přicházela. Vždycky když člověk chce být v něčem dobrý, tak si zase musí něčeho ubrat. Musíte věnovat veškerý čas, a zase vám trpí buď soukromý život, nebo koníčky, a tak dále. Myslím, že to je u všech stejné a každého volba. Já jsem se rozhodla dobrovolně a měla jsem to štěstí, že jsem byla odměněná za to, že jsem takový život hodně dlouho žila. Byl takový, nechci říct smutný, to ne, ale byl to život mezi tréninkovými místy a závody. A opravdu na rodinu, na kamarády jsem měla čas maximálně v dubnu, po sezoně, a zbytek roku jsem věnovala jenom sportu. Ale byla tam ta odměna ve výsledcích, vítězstvích a v těch splněných snech, takže toho určitě nelituju, a kdybych se mohla rozhodovat znova, tak bych do toho šla.