zurpovat pro sebe hned tři úvodníky za sebou,
to je vážně výsada jen šéfredaktora časopisu, kterým opravdu nejsem, takže je mi to trochu žinantní.
Ale šťastná náhoda a nešťastné okolnosti tomu chtěly, že se na této prominentní stránce setkáváme znovu.
A já mám nesmírnou radost, že tomu tak je, protože mám tu čest Vám představit projekt Speciální číslo
a de facto desáté, jubilejní číslo Magazínu 64, které
z něj vzešlo. Tak tedy, seznamte se…
Příběh Speciálního čísla je příběhem odvahy.
Odvahy vyjádřit svůj vlastní názor, i když by se nemusel setkat s pozitivní odezvou.
Je to příběh o odvaze udělat něco pro ostatní, urvat si trochu svého volného času a pomoci alespoň trochu rozptýlit mračna, která se nad námi stahují. Je také o odvaze jít s kůží na trh, postavit se, sdělit nebo ukázat, co v nás je a co si myslíme. Všem, kteří v sobě tuto odvahu našli, všem přispěvovatelům, pisatelům, kreslířům, fotografům, editorům, všem, kteří se zkrátka podíleli na vzniku Speciálního čísla, patří mé obrovské díky (jmenovitě viz obálka). Smekám před Vámi, že jste zareagovali na výzvu, která ode mě přišla, a stvořili jste úžasné kousky, které se nachází na dalších stránkách.
Přiznám se, že nejsem v jádru editor a sama nemám ráda, když mi někdo upravuje texty.
A tak mě mrzí každá úprava textu nebo jen jeho rozložení. A doufám, že i když jsem párkrát musela v zájmu technické podoby časopisu ustoupit z autorova původního záměru, budou všichni spokojeni s tím, v jaké podobě své práce najdou. A pokud ne, snad mi to odpustí.
I pro mě to byla svým způsobem premiéra. Něco takového, jako je Speciální číslo, tu ještě nebylo, a už asi ani nebude. Ženeme se totiž obrovskou rychlostí vpřed do neznámého, změněného světa. Už nikdy nebude takový, jaký byl, když jsme se v úterý 10. března rozloučili. Ani my nebudeme stejní. Je těžké říct, jací budeme, a ještě těžší je říct, jací bychom měli být. Já si ale myslím, že člověk by měl do budoucna být takový, jakými se ukázali redaktoři Speciálního čísla – tím myslím každého, kdo se do projektu zapojil. Být ochotný a nebát se, stát sám za sebou a věřit ve smysl toho, co dělá. A mít otevřenou mysl.
Nemožné může být zase možné. A nepotřebujeme k tomu kouzla a čáry.
Na závěr Vám nebudu přát hezké „koronaprázdniny“, nevěřím v ně. Ani si nebudu půjčovat cizí citát, i když je to mým zvykem.
Řeknu svůj vlastní: Promrhejme čas, který máme, smysluplně.
U
Speciální číslo
Markéta Radka Kubalová
3
Editorial