Chtěla jste vždy učit?
Ne. Vždy jsem chtěla studovat žurnalistiku, to byl můj sen. Ale přesvědčili mě, že na žurnalistiku bude velice těžké se dostat, tak jsem šla na jistotu.
Takže v tuhle chvíli jste se rozhodla, že budete učit?
Ano, protože čeština mě bavila, dějepis mě taky bavil, tak jsem to skloubila v jednom.
Jaký je Váš názor na zakrytí kašny?
Bylo to na první pohled zděšení, monstrum, kvůli kterému jsem si říkala: „Proboha, co to jako má být?“ ale když se to člověku rozleží v hlavě, je to vlastně docela zajímavé. Když člověk přijde po té lávce a je tam sám s tím Samsonem, tak to má zase úplně jinou atmosféru.
Jakou nejzvláštnější knihu jste kdy četla?
Tak knih jsem přečetla spoustu, mnoho jsem už taky zapomněla, ale před dvěma lety jsem četla knihu Petry Hůlové. Jmenuje se Paměť mojí babičce, kdy už sám název je trochu zvláštní. A tahle kniha byla tedy neuvěřitelně složitá a hlavně jsem takových 14 dní přemýšlela nad hrozným údělem hlavní hrdinky, která žije v Mongolsku v těch nejhorších podmínkách a jediná možnost, která se jí nabízí je být „prodejnou ženštinou“.
(A otázka na přání) Máte nějaké oblíbené studenty?
Tomu se člověk asi nevyhne, ale studenti nesmí nic tušit. ■
23
Naše škola
Na slovíčko s Jiřinou Prokešovou
TEXT Markéta Kubalová