Byla to čalounice, někdy kolem roku 1994 žila v malém panelákovém bytě. Tam trávila všechen svůj volný čas, pokud se dá říct, že nezaměstnaný člověk bez potomků a jakýchkoliv závazků někdy nemá volno. Často sledovala televizi, čas trávila pozorováním jejího čtyřstěnného života. Tři knihy na komodě zůstaly neotevřené po celý její život, přesto si je nechala, líbily se jí jejich
obaly. Život čalounice byl
nešťastný, nebo se jí takový alespoň zdál. Proto se po dlouhém smutku z osamění a krátkém přemýšlení pokusila v létě roku 1995
o sebevraždu. Nebyla však v tomto oboru moc zběhlá, ale ten, kdo je, nejspíš už není. Dohnána zoufalstvím z osamělosti a zbytečnosti bytí tehdy otočila kolečkem svého plynového sporáku
a ulehla na postel, ve které čekala na své vysvobození. Nepřišlo. Nikdo jí totiž neřekl, že plyn vycházející ze sporáku nemá hořet. Stěny jejího bytu byly tenké, proto se po pár hodinách objevili za dveřmi sousedé a začali klepat na dveře. Paní Gaudnerová, která po hodině čekání usnula, spala teď již poměrně silným spánkem. Druhé zaklepání jí však probudilo. Jako by sama probuzení nevěřila, ležela v té posteli nehybně, mlčela. Sousedé už klepali silně a začali se dobývat do bytu. Nešťastná čalounice po deseti minutách vstala, zklamaně zase utlumila plamen, došla ke dveřím, otevřela jen tak malou škvíru, aby sousedy poslala zpátky do svých bytů. Šla si uvařit večeři.
Během následujících měsíců byla po několika návštěvách lékaře převezena do psychiatrické léčebny. Tam pobývala 7 měsíců, poté se vrátila domů. Z léčebny si odvezla dvě kávové lžičky, optimistický pohled na svět a přítele. Jejich vztah
mimo ústav bohužel vydržel jen tři měsíce. Ukázalo se, že ne každý člověk je v blázinci bezdůvodně. Poslední kapkou bylo, když její partner vyšplhal na balkon a rozbil dveře, jen aby ji překvapil, když spala. Nedlouho po jejich rozchodu se on vrátil do léčebny a paní Gaudnerová upadla do depresí. Začala žít izolovaně, vycházela ven jen v sobotu kolem jedné hodiny, došla si do nedalekého krámu. Koupila si jídlo na týden a nabrala slevové letáky. Beze změn se tento úkon opakoval po několik měsíců. Ráno se probouzela, večer usínala. Její tělo chodilo jako bez hlavy, její oči hledaly únik z klece. Zbavená smyslů, vrávorající nad propastí svého zbytečného života se v listopadu 1995 znovu pokusila usmrtit sama sebe, skočila z balkonu jejího bytu. K jejímu neštěstí, či snad štěstí bydlela
v prvním patře, tudíž její pád nepřinesl příliš velká zranění. Se zlomenou nohou strávila přes měsíc
v nemocnici. Zde se jako modřiny po čase vytratil
i její smutek. Zanedlouho se vrátila domů. Už se ale nevracela do svého bývalého bytu, pronajala si nový. Měl stejné čtyři stěny, stejný záchod, kuchyni, byl jen o patro níž. A právě proto se přestěhovala, snad z opatrnosti, snad z poznání sebe sama. Dobře věděla, že se její stav může jednou vrátit
a nechtěla si to dělat snazší. V ten moment si uvědomila, že možná ještě chtěla žít.
30
Autorská tvorba
Paní Gaudnerová
TEXT a FOTO Viktor Prokop