Další měsíc uplynul, pololetní dopisování a opravování známek je za námi, a já se vracím s dalším střípkem z historie naší školy. Budova reálného gymnázia již úspěšně stojí a výuka je v plném proudu. Po téměř čtyřech letech se rozkoukal i náš hlavní hrdina a zvykl si i na svůj podivný život. V těchto dobách se na škole opravdu žilo (dalo by se říct, že více nežli teď) - pořádaly se různé slavnosti, majálesy a divadelní představení. Dozvíte se nejen o jedné z těchto her, ale i mnoho dalšího. Tak neváhejte a pusťte se do čtení.
18. 10. 1931
Již čtvrtým rokem bloudím těmito chodbami a poznávám zdejší žáky a profesory, již čtvrtým rokem jsem někde na mezníku života a smrti. Za tu dobu jsem začal sbírat různé informace, od „drbů“, přes probíranou látku až k životu gymnázia před postavením této budovy. Musím říct, že to profesoři opravdu neměli jednoduché. Přecházet z jedné budovy do druhé, klidně i přes půlku města, bez žádných pomůcek a kabinetů, to je těžký úkol. A stejně tak studenti, mnohdy napadáni svými vrstevníky z německých škol, ve kterých dočasně sídlily třídy gymnázia, protože nebylo jiných prostor k výuce.
Teď stojím kousek od kanceláře ředitele školy a pozoruji proudy studentů přesunujíce se na další hodinu. V rohu stojí hlouček mládežníků – členové divadelního kroužku – a rozdávají kolemjdoucím letáčky. Na škole je mimo jiné i divadelní spolek, který je velmi úspěšný díky schopnému vedení
a nadání žáků. Asi již secvičili tu novou hru, o které všichni mluví, a bude se konat představení. Nahnu se ke studentovi, který stojí jen asi půl metru ode mě, a snažím se přečísti, co je na plakátu napsáno. „Věc Makropulos,“ řeknu si pro sebe nahlas. „To jsem nikdy nečetl, ale Čapek nemůže nikdy zklamat.“
Když zazvoní, přesunuji se do ředitelny. Trávím tady vlastně většinu času - když končí vyučování, na chodbách už není ani živáčka a já najednou nevím, co dělati. Ještě dlouho poté vysedává ředitel školy ve své kanceláři a zařizuje vše pro to, aby kvalita tohoto českého ústavu byla co nejlepší. Teď mám možnost vidět, co všechno pro tuto školu obětuje, jak je tato práce vlastně náročná. Je opravdu málo lidí, kteří si zachovali myšlenku českého národa a šíří ji dál. A také je to nejlepší zdroj informací, nečekaně.
„Ano, jistě,“ říká zrovna ředitel do telefonu. „Celou tuto hru organizuje doktor Malík, ale již jen na dálku. Proto ho také zastupuje student našeho gymnásia, Leon Kraus. Ano, doufáme, že přijde a podpoří nás co nejvíce profesorů a občanů města.“
S kým ale mluvil, jsem se již nedozvěděl, náhle mě totiž popadla touha bloudit po prázdných chodbách gymnásia a přemítat. Představení se konalo dnes večer a tolik bych si přál na ně jít. Ale nemůžu vytáhnout paty z tohoto zpropadeného pozemku ani na centimetr. Zkoušel jsem to nespočetněkrát, pokaždé se stejným výsledkem. Jsem tady uvězněný, ať už chci nebo ne. Občas uvažuji o tom, proč se to muselo státi zrovna mně. Když už mě někdo chtěl vidět pohřbeného v základech této školy, proč jsem tam také nezůstal? To jsou otázky, které se nejspíš ani v ředitelně nedozvím…
2.
Historie GNJ
10