Zdravím, dětičky! Jmenuji se Marie Šustková a rovnou vám povídám, že můj obličej vidět nechcete, takže fotky není třeba. Už nějaký ten pátek se podílím na tvorbě školního časopisu, a proto jsem se dnes jala vám o sobě něco povědět.
Takže především – ráda píšu, kreslím, věnuji se judu, učím se znakový jazyk a víc než literatura mne baví mluvnice a sloh, jinak na mé osobě není nic moc zajímavého.
Z emočních výlevů paní Šilarové si lze povšimnout, že se moje „díla“ asi dají číst, tudíž předpokládám, že se mohu alespoň trochu považovat za člena Gymplátku.
Ale určitě se ptáte, milé děti, kterak jsem se zde ocitla? Nuže to bylo tak – to se jednou tak Gymplátek sháněl po dalších redaktorech. Prvně jsem to úspěšně ignorovala – co já bych tam tak mohla psát, že? Veškeré mé texty, které zrovna nejsou sci-fi nebo fantasy, zní sarkasticky, a nějak jsem nedoufala, že by se mi každý měsíc podařilo napsat fejeton. Navíc tam byla spousta neznámých lidí, a řekněme si narovinu, většího introverta než mě byste nenašli. Nakonec se mi to však uleželo v hlavě a napadlo mne, že by se taková zkušenost mohla v budoucnu hodit.
Nejdříve jsem ale napsala své spolužačce Lence Sokolové. Když mě přemluví, říkala jsem si, budiž, zkusím to. Když ne, kašlu na to. No a jak můžeme vidět, Lenička Mařenku skutečně přemluvila.
Tedy napsala jsem email, odeslala a po pár dnech ticha byla přijata, poněvadž jim Lenka nejspíš nakecala, že umím psát nebo co.
Na první setkání jsem se měla dostavit odpoledne do redakce. Když už jsem to po minutách bloudění našla, vybafla na mne ze dveří Bára Matušová a strčila mou křehkou osobu dovnitř, kde se na mne okamžitě obrátila veškerá kukadla. A já, jakožto slušná bytost, jsem samosebou i slušně pozdravila: „Brý den.“
Jak jsem pomalu proplouvala k jediné volné židli ve snaze se zamaskovat, musela tehdejší šéfredaktorka mé ponížení ještě zhoršit: „Nám nemusíš vykat, my ještě nejsme tak staří.“
Tak jako pardon, ale od kdy se přání „brého dne“ považuje za vykání? Nicméně po této zkušenosti jsem přešla na neutrální „zdravím“, protože tolika cizincům říct „ahoj“ mi tehdy vážně nešlo přes krk.
Každopádně po úspěšné sérii článků o judu, komiksu a pár textech o mých trapných zážitcích ještě stále žiju, takže to tady asi nebude tak špatné. Musím uznat, že nějaké zkušenosti už mám a že cítím, že budou k něčemu, třebaže ten čas nenastane hned.
Ponaučení na závěr? Když jdete mezi jakékoli studenty, nepřejte jim dobrý den, protože si to špatně vyloží. Tak se mějte, děti, a zase někdy příště!
Marie Šustková
24