ŠILAROVÉ NEDÁM SPÁT!
Zdravím vás, milí čtenáři, v koutu svobodného psaní! Začal bych trošku netradičně a to apostrofou - oslovením nepřítomné osoby. Ta zní: „Tak ty si myslíš, že přestanu?!“ Tuším, že adresáta si toto zvolání jistě najde samo. A teď k tomu, proč píši.
Místo kárného slova - jedna velká sova!
Musím informovat dosud nezasvěcené čtenáře o kárných praktikách na této škole. Tento nadpis totiž není pokus o rým, nýbrž tvrdá realita. Za můj svobodný projev o paní Šilarové z minulého čísla se mi dostalo z její strany značného nevděku! Začalo to již ráno. Celá třída s velkým úžasem četla můj článek a mi problesklo hlavou, že se vlastně dnes vydávalo nové číslo, což nebyla dobrá zpráva v den, kdy měla zkoušet. Ze strachu, že budu „náhodně vyvolán“ jsem zabrouzdal na Gmail, abych si našel zápisy. A co jsem tam nenašel. V 8 ráno mi od Šilarky přišel mail v tomto znění: „Krutílku, jste mrtvý muž!!!“
Strach o špatnou známku se změnil v boj o přežití. Začala tedy akce: „Vyhni se Šilarové“. Brouzdal jsem tak mezi třídami o přestávkách neobvykle delšími trasami a oklikami jen, aby o mě nezavadila svým vražedným pohledem. Problém však nastal poslední hodinu - to měla být totiž právě čeština. Všichni mě nabádali k útěku, já jsem však nedbal těchto rad a vcházel jsem do třídy. Jenže ona tam seděla za katedrou a čekala na mě, tak jsem rychle zmizel. Schoval jsem se ve školní jídelně, kde mi pan Horák nadšeně líčil, jak se mu můj článek o Šilarové líbil. Skvělé téma na rozhovor v tak závažnou chvíli!
Mezitím Šilarová vynadala zbytku redakce a klidila se do kabinetu. V tu chvíli jsem proklouzl do třídy, sedl si co nejvíce skrytě a vyčkával. Po chvíli se vrátila a hned, jak mě zmerčila, tak zase odešla pryč. Ona si totiž po dni mého vyhýbání myslela, že snad nejsem ve škole. Když zjistila, že je tomu naopak, šla si pro své náčiní pomsty.
Takže Šilarová vcházela do třídy podruhé, tentokrát s jasnými úmysly - pomstít se. V ruce držela velkou sovu z tvrdého kartonu připevněnou na dřevěné tyči. Zprvu jsem myslel, že je to nějaký totem, jakási modla. Měl jsem myšlenky typu - „Proč to sem tahá?“ No a takovou otázku si jistě pokládáte i vy, milí čtenáři. Nevím, kolik z vás má rádo příběhy s otevřeným koncem, ale dnes vám nic jiného nezbývá. Patříte-li mezi ty, ke kterým se nedostala zpráva o tom, co se tehdy stalo, neváhejte mi napsat, nebo se mě zeptat osobně.
12