Letěli jsme totiž s maďarskou nízkonákladovou leteckou společností Wizz Air. Letadla mají sice krásná (taková růžová a fialová), ale ta maďarská angličtina se skutečně poslouchat nedala. Kdyby se tehdy to letadlo skutečně vybouralo, určitě bych umřela a maminka se mnou.
Šaráda skončila a my jsme se jali vzlétnout. Nejdřív se letadlo pomalu rozjelo, poté postupně zrychlovalo a zrychlovalo a nakonec vystřelilo prudce nahoru. Pokud jste to nikdy nezažili, představte si jízdu na horské dráze či řetízkovém kolotoči
a znásobte desetkrát. Každopádně jsme z toho měly hroznou srandu – řehtaly jsme se na celé letadlo, ječely jsme a modlily se, ať přežijeme. Nakonec jsme se konečně udrželi ve vzduchu a byl pokoj.
Už jak jsme se rozjížděli, cítila jsem jakýsi nepříjemný tlak v pravé čelisti a ani žvýkačka mi od přetlaku nepomohla. To mne ovšem nezastavilo v užívání si letu. Dostalo se mi privilegia sedět u okna, takže jsem pořídila pár fotek mraků a moře.
Za hodinu a půl jsme přistáli na čtvrtém největším letišti v okolí Londýna – na Lutonu.
V letištní hale následovala kontrola a my stále měly dobrou náladu, dokud jsme nespatřily tu dvousetkilometrovou frontu. Koukaly jsme na to jako ryby v obilí, ale nakonec se smířily s tím, že tu strávíme alespoň dvě hodiny.
Přišly jsme na řadu. Odkoukaly jsme od spolucestujících, že se ke kontrolorům chodí po jednom, takže to byl náš plán. Tentokrát jsem to byla já, kdo šel první.
Přešla jsem k volné přepážce, kde se na mě přes sklo dívala nesympaticky se mračící blonďatá ženština. Nevypadala tak strašidelně jako obluda z letadla, tudíž jsem byla v klidu. Slušně jsem pozdravila a podala jí své doklady. Podívala se na ně, nadzvedla obočí a určitě neuhodnete, co mi řekla.
„Where is your mom?“
Otočila jsem se na patě a stejně jako v Brně ukázala na svou zploditelku. Paní si ji zavolala, vzala si její pas, ujistila se, že se naše příjmení shodují, a bez řečí nás poslala pryč. Nejspíš pochopila, že tyhle dvě Evropanky z nějaké České republiky si s ní moc nepopovídají.
Předlouhou chodbou jsme se dostaly mezi obchody, poté na parkoviště. Konečně v cíli. Paráda. Neumřely jsme.
Co si z toho vzít, děti? Učte se jazyky a držte se u maminky no matter what :D.
Marie Šustková