Všimli jste si někdy toho, jak je na našem světě všechno unikátní? Psychologie osobnosti praví, že každý jsme osobnost. Nenašli bychom vedle sebe dva úplně stejné lidi, a i kdyby si byli hodně podobní, nikdy by nebyli naprosto totožní. Představa, že na naší zemi žije okolo sedmi miliard lidí, vyvolává nejen můj údiv.
Dny, které během roků uplynou, jsou vlastně úplně stejné jako my, lidi. Nikdy jsme se přece nesetkali s tím, že bychom zažili dva stejné dny. Každý den je krásný a zároveň děsivý tím, že víme, že už ho nikdy nezažijeme znovu. Zajímavé zároveň je, že nikdy nevíme, co se stane. Jeden malý moment ve našem životě, jedno rozhodnutí, které nebereme moc vážně, může obrátit náš život úplně vzhůru nohama. Je důležité dobře odhadnout situaci a dělat co nejlepší rozhodnutí.
Tak je to také u lidí. Někdy se stává, že někoho špatně odhadneme i přes to, že si myslíme, že danou osobu známe. Ona pak udělá něco, co nám vyrazí dech. Může se jednat o zradu, ale také o to, že nás mile potěší, protože nám bude chtít udělat radost - a překvapí nás.
Jsme jako aprílové počasí. Jsme nepředvídatelní a naše nálady se dokážou rychle měnit. Někdy se zlobíme a připomínáme tak bouřku. Chrlíme ze sebe slova, která jsou jako nemilosrdné blesky. Tyto nálady dokáží rychle vystřídat pocity radosti, kdy nám v duši vysvitne slunce. Smějeme se na celé kolo a máme se prostě krásně. Každý z nás má ale někdy taky den, kdy prostě není na nic nálada. Připomínáme zamračenou oblohu, ze které se možná po malém podráždění spustí lavina slz. Neusmějeme se.
Když přijde sníh, příroda nám tím zase ukazuje svou jedinečnost. Sněhové vločky jsou také jako my – každá naprosto jiná. Různé tvary, velikosti, životnost.
Na podzim se listy na stromech zabarví do všemožných barev, a vytvoří tím nové originální jedince. Strom pak postupně opadává a listy se vydávají do světa. Připomínají mi domov. Strom je symbol rodiče, který vypouští své děti do světa. Těch se zhostí vítr, který je zavane do různých míst a končin. Každého z nich čeká jiný osud.
Mým oblíbeným sportem se stal discgolf. Nejdřív jsem se věnovala volejbalu, kde byla hlavní týmová práce, discgolf mě ale oslovil tím, že je to sport pro jedince. Vždy hraju pouze sama za sebe. Když trénuju, zbožňuju to, jak disk, který vypustím z ruky, letí pokaždé jinou dráhou. Není zde možné předvést totožný hod. Disk sviští vzduchem, pokaždé jinou rychlostí, pod jiným úhlem a vždy dopadne jinde. I kdybych se sebevíce snažila, nikdy bych nedokázala hodit dvakrát úplně stejně.
Někdy se snažíme být tím, kým nejsme. Náš vzor nás dokáže pohltit natolik, že chceme být jako oni. A to do úplně ve všem. Neříkám, že je špatné mít své vzory, ale neměli bychom ze sebe dělat někoho jiného. Přeprogramovat se na někoho jiného. Každý přece víme, že to ani nejde. Měli bychom se naučit žít s tím, jak jsme se narodili, protože takhle to příroda prostě chtěla. Vážit si sebe jakožto osobnosti. Naučme se mít rádi sami sebe, to, jací jsme. Jsme přece krásní, každý jiným způsobem. Individuální. A tak originální…
Bártková Eliška
4