Chvíli jsem váhala, zda psát o dílu pojednávající celkem frekventované téma - druhou světovou válku - ale co jiného, než novodobé dějiny, bychom měli znát nejlépe?
Sedmnáctiletý Władysław Spilzman žije se svou rodinou ve Varšavě a každého dne chodívá do místního rozhlasu, kde se živí hraním na piano. Byl by to úplně normální nadaný klavírista se slibnou kariérou, kdyby ovšem nevypukla válka. Kdyby jen nebyl židovského původu. Právě od prvního dne války se veškeré vize rozpadají a Władkův život se každý den ubírá jiným směrem. Žluté pěticípé hvězdy na rukávu, utvoření židovského ghetta, první vlaky jedoucí neznámo kam... toho všeho a dalších hrůz je autor svědkem.
Kniha samotná je vydána až kolem roku 2000, byť ji Spilzman napsal pár let po válce - jen pro jedny oči, jen aby vypustil všechny démony strašící v jeho hlavě. Jeho syn, který se následně postaral o vydání tohoto díla, dlouho ani nevěděl, čím vším si musel jeho otec projít, nevěděl, že nestačilo málo a byl by se býval vůbec nenarodil.
Jsem citlivý člověk, na druhou strany mi ale nevadí pohled na krev, většinou necítím pocit zvracení při líčení jakýchkoli nechutných scenérií. Ale autorův nenucený styl psaní à la "no tak strážník rozdrtil hlavu dítěte o zeď, to musí být čas oběda" mi hnula vnitřnostmi o to víc. Tyto informace vám dle mého názoru pomohou ujasnit si tehdejší poměry ještě více a zamyslet se trochu i nad dnešní dobou - napřiklad já si v mé nynější situaci vůbec nedovedu představit, že bych byla někdy tak zoufalá a dala do úst měsíce starou plesnivou kůrku chleba, jen abych se dožila dalšího dne. A přesto se tak hodně lidí cítilo. Další věcí je to, že mne tento příběh tak trochu donutil věřit na zázraky. Ten člověk se ocitl v tolika situacích, kdy se téměř dotýkal smrti, že je sám nejspíš nebyl s to vyjmenovat. A přese všechna neštěstí protínající jeho mladý život měl vůli zůstat naživu. Nevěřila bych, že je toto vůbec možné a každým otočením strany jsem si musela připomínat, že tato osoba opravdu existovala a kráčela po stejné planetě, jako teď kráčíme my.
Dle předlohy byl také v roce 2002 natočen stejnojmenný, kritiky velmi ceněný film v hlavní roli s Adrienem Brodym. Kdybyste si tedy chtěli krátit čas spíše u obrazovky, vřele doporučuji.
Markéta Pilná