Lapač snů
Už odmalička jsem věřila na všelijaké mystické prvky – kadidla, svíčky, horoskopy, čakry, zkrátka mě přitahovaly duchovní věci. A tak když jsem se poprvé doslechla o lapačích snů, měla jsem jasno. Jeden si musím pořídit.
Stalo se. Trvalo mi to sice pěknou řádku let, ale přece. Přinesla jsem si svůj nový úlovek domů, přibila jsem ho na stěnu a skoro jsem nemohla dospat první společné noci.
První sen se lapači zřejmě chytnout nepodařilo. Zdálo se mi tom, že někdo z mé rodiny vážně onemocněl a já byla v nemocnici na návštěvě. Žel (anebo díky) bohu, z nemocnice si pamatuju jen bufet.
Druhou noc jsem lapači dala druhou šanci. Těsně nad ránem jsem se ocitla na autobusovém nádraží, kde mě okradl bezdomovec. V šoku jsem se za ním rozběhla, a když jsem ho slavnostně dohnala, začal mi zpívat nějakou operní skladbu.
Do třetice všeho dobrého i zlého jsem lapači dala ještě jednu šanci napravit jeho hříchy. Tentokrát jsem se pár minut před probuzením objevila na živnostenském úřadě, kam jsem musela donést nějaké dokumenty, jenomže jsem zapomněla jeden z těch dokumentů nechat orazítkovat. Paní úřednice mi tedy drsně vysvětlila, že jsem se dopustila nějakého prohřešku a že musím zaplatit pokutu 5100 Kč (ano, takhle přesně šla ty čísla v mém snu za sebou).
To, co se mi naštěstí nezdá, je nový Gymplátek. Opět jsme pro vás vybrali ta nejnovější témata, která hýbou gymplem i mimo něj. Vítám v redakci také nové redaktory Terku, Káju, Matěje, Ninu a grafika Jardu a doufám, že se jim bude v redakci líbit.
Tak na všechny vaše sny!
Tereza Jelínková, šéfredaktorka
Úvodní slovo