Eliška Bártková
Je to jako nekonečný koloběh,
který se pořád opakuje.
Závod na dlouhý běh,
který můj život komplikuje.
Je pondělí a já jdu do školy,
srdce mě z toho bolí.
Zase potkávám všechny ty známe tváře,
kterým chybí ta samá záře.
Myslím tu víkendovou, kdy každý naplno svůj život žil,
a gympl jako by pro ně nebyl.
Teď už jsme ale zase tady a musíme bojovat,
všem těm návalům testů hrdinně vzdorovat.
Pondělí se vždy nějak přežije,
většinou každý jeho konce se dožije.
Přijdeš zničený domů… a je čas chystat se na úterý.
V úterý naštěstí jenom šest hodin,
má vůbec smysl, abych tento den do školy chodil?
To samé středa,
ale nakonec mi to vždycky nějak nedá
a do té školy stejně nakonec jdu.
Ve čtvrtek se do školy ztěžka připlazím,
chodbami jenom tak smutně se procházím.
Dnes tady strávím devět hodin…
to už si možná nějakou tu ‘nemoc’ hodím.
Po čtvrtku vyslovuji to sladké slovo: PÁTEK!
Ten všichni považujeme za velký svátek.
Přichází po něm totiž ty sladké dva dny volna,
kdy připadám si konečně volná.
Než se ale naděju, je tu zase neděle večer
a já slyším svůj vnitřní hlas, jako by tak potichu brečel…
A teď zase to celé znova a zas
a maturita za dveřmi straší nás.
Vše ale není tak hrozné, jak se zdá,
ve škole přece každý aspoň jednoho kamaráda má.
S tím může při výuce kecat celé hodiny
a o přestavbách dělat samé kraviny.
Vítr nás potom na různá místa zanese,
každý z nás hezké vzpomínky na gympl si odnese.
Poté přijdou myšlenky hluboké,
jak to na gymplu nakonec vše bylo vlastně jednoduché.
4