Nic není nemožné. Takhle nějak
bych popsala tento díl deníku 24 hodin na
VŠ, i když se z vysoké spolu s Jolanou Horákovou
dostaneme úplně někam jinam, z České republiky až do
Austrálie. Ale hezky popořádku. Maturantka z roku 2017 povídá.
Úplně jsem nevěděla, co přesně bych v budoucnu chtěla dělat. Dost jsem přemýšlela nad architekturou, protože od malička kreslím, ale přišlo mi, že na to nejsem dost kreativní. Na gymplu mě asi tak nejvíc bavila matika a angličtina, tak jsem se nakonec rozhodla pro ekonomku. Věděla jsem, že chci do Brna, takže jsem si dávala přihlášku na dva obory na MUNI a jednu “záchranou” na VUT. Nakonec jsem se rozhodla pro Masarykovu univerzitu v Brně, obor Podniková ekonomika a management, kde jsem teď ve druháku.
Každý semestr mám průměrně tak šest předmětů. Většina předmětů má přednášku
a seminář (obě 1,5-2 h). Přednášky jsou nepovinné, takže i když si na začátku každého semestru řeknu, že tam budu chodit, tak dobře vím, že lžu sama sobě, vždycky jdu akorát na úvodní hodinu. Jinak někdy chodím na ráno, někdy na odpo a někdy až večer, což je docela peklo. Rozvrh není časově náročný, takže chodím i na brigádu. Co se týče předmětů, tak máme jak obecné předměty (stejné pro všechny obory) jako makro/mikro ekonomie, tak pak i zaměřené spíše na můj obor, např. podniková ekonomika, ekonomika organizací. Oproti jiným ekonomkám máme hodně angličtiny (4 z 6 semestrů), což mi přijde super, ale zato nemáme druhý jazyk, takže mám němčinu a ruštinu jako nepovinný předmět. No a pak jsou tady předměty jako matika a statistika, kvůli kterým si říkám, jak je možný, že mě to vůbec někdy bavilo.
Také si jako student VŠ můžeš žádat o J1 vízum, což je studentské pracovní vízum do USA, kam se už druhým rokem na léto chystám letět pracovat. Nicméně já jsem momentálně v Austrálii. Do ní jsem se dostala přes program Partnerské univerzity (podobné jako Erasmus, jen pro státy mimo EU). Vybíralo se na základě průměru, znalosti angličtiny a hlavně motivačního dopisu v angličtině. Upřímně jsem vůbec nečekala, že by mě vybrali, takže když mi přišlo rozhodnutí, tak jsem tomu úplně nevěřila (smích). Myslím, že v každém se pere ten pocit, že ví, že je to skvělá příležitost, ale zároveň by ho měli radši doma.
12