Nejenže se mi líbilo dobové oblečení herců, jazyk i celkový způsob pojetí, ale ze samotného prostředí byla cítit pohodovost a osobitost italského městečka. Každý divák z daných záběrů cítil trochu něco jiného podle vlastního rozpoložení.
Asi nejsložitějším úkolem pro mě bylo vstřebat všechny ty dojmy, které se ve mně během celého snímku nastřádaly. Možná i proto přišel ten nejsilnější okamžik až po závěrečných titulkách. Opona se pomalu zavírala, v sále byla ještě stále tma a každý byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách, neschopen jakéhokoli pohybu.
Pocity? Chtělo se mi plakat, řvát, házet věcmi, skočit z opravdu veliké výšky… Lépe se to snad ani nedá vystihnout. A řekla bych, že ostatní by se mnou souhlasili, jelikož jsme s kamarádkou musely obejít pár koleček městem a pořádně to rozdýchat, než jsme vůbec byly schopné vydat ze sebe něco alespoň trochu smysluplného.
Samozřejmě, že se mou „chválou“ nezavděčím všem, ale tak to bývá. Vzhledem k počtu diváků v kině by mě naše město za můj názor nejspíše ukamenovalo zaživa, kdyby to bylo alespoň trochu legální. Proto je můj závěr takový:
Tento film má všechno – lásku, přátelství, beznaděj, poznání…. Ale u nás mu chybí jediné – pochopení.
V čem ale tkví mé největší uznání, je to, že to opravdu není nějaký rádoby nízkorozpočtový film určený pro „jednoduché publikum“, které se spokojí s čímkoli. Opravdu je zde vidět, že pokud Amerika spolupracuje s dalšími zeměmi, může z toho vzejít i něco smysluplného.
Film plný nejistoty, sebepoznávání, lásky, neštěstí i krásy. Film v kooprodukci Francie, Itálie, Brazílie a USA, což si po shlédnutí snadno zapamatujete, jelikož se zde jazyky právě těchto zemí kombinují. I tento fakt přidává snímku na autentičnosti, stejně tak jako poměrně dlouhé záběry a drobné rozhovory mezi postavami vyjadřující nic a zároveň všechno, což nám umožňuje více se ponořit do filmového světa.
Přiznám se, že tento příběh jsem poprvé zažila na plátně, až později jsem se totiž dozvěděla, že existuje knižní předloha. A tak jsem jako správný nadšenec zanedlouho poté vyběhla do knihkupectví a koupila to nejhezčí – vlastně jediné – vydání, co měli v nabídce.
Možná to bude zklamání, možná nikoli, ale tentokrát je můj postoj k filmu mírnější. Když jsem totiž pročítala první stránky nově koupené knihy, překvapilo mě, že ta slova, věty i scény přece znám. Ze začátku ve filmu nechybělo skoro nic, snad kromě jiného obrazu na stěně či dalších pár drobností. Ano, ze začátku…
Od zhruba poloviny knížky jsem nacházela větší nesrovnalosti, a ty s obracením stránek stále narůstaly. Pochopitelně jsem z toho byla trochu zklamaná i nadšená zároveň, protože se mi doplňovaly chybějící střípky do filmu a v hlavě se utvářel jednotný celek. Všechno najednou pojalo hlubší význam.
Závěr knihy mě také trochu překvapil, jelikož filmová verze končila snad o dvacet stránek dříve. To mě trochu zamrzelo. Připadá mi, jako by se tvůrci filmu soustředili hlavně na začátek děje a na konec už jim nezbylo tolik prostoru, a proto z něj vznikl náznak stejnorodosti ostatních dnešních filmů. Rozhodla jsem se ale tento fakt ignorovat a dál žít v bláhové představě, že do filmu dali vše podstatné.
Markéta Pilná
24