Za rok pojedeme na turisťák, děcka,
řekla paní Maňásková, a dodala, že to bude pecka.
Všichni natěšení, že se nebudeme učit,
pak ale zjistíme, že 50 km na kole budou nás mučit.
Všichni křičí:,,Já to nedám, já to nedám!’’
a já jenom v hlavě cestu z toho ven hledám.
Nakonec ale stejně pojedu jako vždy,
měla bych spíš začít trénovat a dát se do pohody.
Ale všichni víme, že tomu tak nebude,
nic jiného než nějak to ujet mi nezbude.
Rok uteče jako voda
a škola zase volá
a s ním i dlouho očekávaný turisťák.
Vyjedeme, zatím vše v pořádku,
dokud při sjezdu před Bernarticemi neslyším volat kamarádku:
,,Eli? Nemáš prasknutou zadní gumu?‘‘
Nečekala jsem, že budu mít takovou smůlu.
Zastavím a čekám,
učitelku hledám.
Poté mi paní Kokavcová oznámí, že defekt mám,
vždyť to slovo ani neznám...
Obrátíme kolo a snažíme se nasadit náhradní duši,
obě jsme v tom ztracené až po uši.
Když najednou princ na bílém koni přijede,
pan Ševečka rychlou opravu provede.
A jedeme dál, směr Mokřinky,
už je to jenom kousek ,,malinký’’.
Po pár hodinách jsme na místě,
asi si to více promyslím pro příště...
Program nabitý nás zde čeká,
mé tělo se pouze při jeho poslouchání k zemi smeká.
Turisťák
4