Kdo nezažije, je zbytečné něco vysvětlovat. To by mohlo platit i pro nejnovější představení divadelního spolku pod vedením paní Tomanové na našem gymnáziu.
V pátek 13. 4. si skoro celá škola po třetí hodině oblékla bundy, vzala deštníky a vydala se do nedalekého Fokusu (někteří pěšky, jiní lenoši autem). Již samotný začátek představení nám objasnil skutečnost, proč zůstala 1. a 2.G ve škole. Ani další vývoj událostí nenabíral jiného směru.
Úvodní scéna, kdy žena nachytá svého manžela v posteli s jeho sekretářkou, nám již napovídám, o čem vlastně hra Zážitek s ručením omezeným bude. Manželka (Mgr. Petra Tomanová) tedy donutí svého muže (Jiří Špurek) vyhodit svou dosavadní, trochu přihlouplou, sekretářku (Kateřina Češíková) a na toto místo dosadí svou kamarádku Marcelku (Nikola Marková). Netuší však, že se Marcelka také pokusí svést svého nového šéfa. Mezitím má žena stále pochybnosti, že její muž svou minulou aférku neukončil, a proto si najímá soukromého detektiva (Filip Kedroň), který je ale také zákazníkem manželovy firmy na zážitky. Případ nevěry zadává detektiv svému podřízenému, což je čirou náhodou syn manželského páru (Barbora Vlčková). Celý děj vtipně doprovází papoušek Pepa
(Jan Vlček).
A jak to všechno dopadlo? To jsme mohli vidět hned na několika místech v okolí našeho města v průběhu celého dubna.
Když naše škola vycházela po zhruba hodině a půl z Fokusu, ze všech stran jsem mohla slyšet smích, debaty, ba dokonce i pohoršení z vybraného tématu hry. Mně osobně se líbilo jak zpracování, tak téma hry. Pár scén, konkrétně vtipů nebo narážek, bylo trochu nucených, ale tato skutečnost je zanedbatelná. Nejvíce však obdivuji odvahu, se kterou šli herci - a současně naši spolužáci - na jeviště. Zahrát něco takového, tak to smekám.
Zároveň jsem se rozhodla trochu vyzpovídat jednoho z účinkujících, maturanta Jiřího Špurka. Jak se cítil v kůži manžela své profesorky mi neprozradil, zato se rozpovídal o svém působení v divadelním spolku.
„Když jsem začínal tak to pro mě byl uplně jiný svět. Ostatní divadelníci pořád opakovali repliky z minulých her a přišlo jim to strašně vtipné a já jsem nechápal proč (smích). Ale po tom, co jsem si s nimi odehrál první řadu představení, mi došlo, že ten naučený text během období těch představení mi v hlavě běží pořád v jakékoliv situaci. A když se shoduje nějaká situace v reálu s tou ve hře, tak prostě tu repliku říct musím.“
Na otázku, zda nemívá problém zapamatovat si scénář, odpověděl takto: „To je různé. Někdy si pamatuji celou část sám od sebe, podle situace na scéně nebo podle toho, co říkají ostatní... A nebo si to nepamatuju (smích). Kdyby náhodou text vypadl, musíme se snažit mluvit. Klidně třeba vyjmenovat nákupní seznam nebo cokoli jiného. Nic není horší než ticho.“
A tréma? „Já jsem hrozný trémista. Ale za chvilku se člověk v takovém prostředí naučí zůstat klidný. Vždycky mi přišlo, že i lidi, kteří se neradi předvádí, se tak nějak opili atmosférou z publika a pak to bylo dobré. Pan Žemlička nám vždycky říkal, že základ k překonání trémy je přiznat si, že jsme nervózní. A to mi taky pomohlo.“
„Největší uznání přijde paní Tomanové. To ona všechno kočíruje a obvolává.“
10