Bylo devět hodin večer. Agáta už spala s medvídkem v náručí, ale Jakub ještě
nespal. Díval se, jak za zamrzlými okny sněžilo a přemýšlel, jestli k Vánocům
dostane to auto na dálkové ovládání, které si už tak dlouho přál. Ani na nedávné deváté narozeniny ho nedostal. Po chvilce přemýšlení se i on přenesl do říše snů.
Druhý den ve škole dostal Jakub nápad. Odpoledne jedou rodiče na nákup a Jakub
se sestrou budou doma sami. Ale jak hledat dárky s pětiletou holkou, která ještě věří na Ježíška? Z myšlenek Jakuba vytrhlo zvonění školního zvonku. Konec školy.
Jakub utíkal pro sestru do školky. Cestou domů mu Agáta vyprávěla, co všechno
napsala do dopisu pro Ježíška. Teď jí nemohl říct, že ty dopisy čtou jen rodiče.
Dorazili domů, převlékli se a Agáta si zapnula televizi. ,,Někdy si Ježíšek schovává
dárky u nás v domě”, řekl jen tak mimochodem Jakub. Agátě spadla překvapením brada a hned začala zběsile běhat po pokoji. ,,Myslím, že by mohly být ve sklepě nebo
v garáži”, řekl opatrně Jakub. Vzali si baterku a vydali se po prudkých schodech směrem do sklepa. Před dveřmi stála židle. Už jen to bylo podezřelé. Odsunuli židli a otevřeli. Pod stolkem byly úhledně naskládané krabice. A v nich dárky. Nezabalené.
Agáta strnule stála a nevěděla, co si myslet. Jakub už šťastně otevíral jednu krabici
za druhou. Bylo tady. Jeho vysněné auto na dálkové ovládání. Otevřel krabici, zapnul ovladač a začal s autem jezdit po sklepě. Poházené krabice byly jako překážky.
Agáta se zrovna začala radovat z nalezené panenky, když vtom oba zřetelně zaslechli zámek vchodových dveří. Oběma najednou ztuhla krev v žilách. Nejvíce Jakubovi, Agáta v tom byla nevinně. ,,Jsme doma,” ozval se maminčin hlas. Chvíli bylo slyšet šustění a volání v kuchyni, ale po chvíli se k nim začaly blížit pomalé kroky. Ve dveřích se objevil tatínek. Viděl uprostřed obrovského nepořádku dvě své děti. Hned mu bylo jasné, kdo z nich za to může. Jakub za to dostal co proto.
Agáta se usmála a řekla: ,,Mami, dívej, co tady Ježíšek schovává.” Jakub už se necítil
tak provinile, facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.
Johana Pešatová