Otevřely se dveře a do pokoje vtrhl malý uličník. Skočil do
postele. V ten moment byl shozen. „Co děláš?! Je pouze sedm hodin,” říká rozhořčeně Róza. „Mám narozeniny. Vidíš?
Vyrostl jsem, už nejsem malý!” řval malý uličník. Skákal a skákal.
Oči mu jiskřily, usmíval se, i když mu vypadla mléčná jednička. Rozin pokoj byl najednou sužován mladším bráškou. Seskočil z postele
a běžel do ložnice rodičů. Z ložnice se ozýval smích. Róza pomalu vstala, šla a spadla do postele mezi ně.
Zvonek. malý uličník bez váhání běží dolů ke dveřím.
Otevře je a uvidí na zemi ležet dopis. Dívá se kolem sebe. Slyší kapky
narážející do oken. Na obálce je napsané jedno slovo - jméno. Vyběhne
po schodech nahoru a hledá svoji sestru. Róza se podívá na brášku. Něco se asi stalo. Bráška k ní jde a podává ji dopis. Když spatří dopis s jejím jménem, letí z pokoje, div že neporazí brášku. Stojí v dešti na ulici a rozhlíží se. Snaží se přijít na to, kdo ji ten tajuplný dopis posílá. Celá mokrá si sedne na schody, skloní hlavu. V ruce drží dopis. Nemá odvahu jej otevřít.
Odpoledne se oslava rozjela v plném proudu. Rózu něco trápilo. Nesmála se
s ostatními. Ten dopis se svým jménem nedokázala dostat z hlavy. Pomalu se plížila do svého pokoje a vzala dopis z nočního stolku. Nožem rozřezala obálku a čekala. V hlavě se jí honilo tolik nezodpovězených otázek. Jak se tam ten dopis dostal? Od koho je?
Sedla si na postel a pomalu si četla dopis, diky kterému se nemohla soustředit. Přišel jiný problém. Jak utají tento dopis před bráškou. Tajemství, které skrývá před svou rodinou
a celým světem pomalu vychází na světlo. Jak dlouho bude schopná toto tajemství skrývat.
Malý uličník klepe na dveře: „Už jsi otevřela ten dopis?” Róza zavrtí hlavou.
„Vím, kdo ho donesl, ten dopis. Musel jsem za ním běžet v dešti. Donesl ho Domča.” Zvedla hlavu a v očích jí byly vidět jiskřičky štěstí. Jako by nedýchala. Na krku cítila tep, jasně a zřetelně. „Ségra, děje se něco? Mám zavolat pomoc? Mamku nebo taťku?” Nikdy neviděl svoji sestru v takovém stavu, nechápal. „Nic se neděje, nemusíš si dělat starosti, máš přece narozeniny,
běž si pro dort, já dojdu.”
Markéta Petrášová