Dnešní poslední přeživší - kromě mě, samozřejmě - si tedy ustlal v bezpečí jeho kabinetu. Obdivoval jsem ho za jeho výdrž a odhodlanost. Každý den totiž objížděl okolní obecné školy a měšťanky, aby získal nové studenty pro gymnázium, jelikož těch bylo vskutku pomálu, a vždy večer se vracel do školy, kde také přespal. Lituji ho, to ano, ale jsem i rád, že tady nejsem tak sám jako vždy. Jistěže si nemůžu například povídat ani hrát karty, ale pan profesor znamená jakési zpestření ve zdejším nudném prázdninovém cyklu. Fascinuje mne pozorovat druhé, zvláště když netuší, že nejsou sami. Dává mi to prostor přemýšlet i nad věcmi, které by mne jen tak nenapadly.
Vůbec, od konce války se má nálada opět zlepšuje. Našeho ústavu se chopili schopní kantoři - vesměs stejného věku jako jsem já sám - a začíná to zde konečně žít. Po všech těch letech utlačování, násilí a smrti se objevili lidé, kteří chtějí a jsou schopni naše gymnázium opět postavit na nohy. Jistě, zatím to není zdaleka ideální. Ale nedávno proběhly svobodné volby, lidé konečně začínají dýchat a všechno se dává do pořádku. Rozhodně tedy věřím na světlejší zítřky.
1948
Škola byla plná rozruchu.
Tento rok se toho hodně změnilo, a nedá se zrovna říct, že k dobrému. Po únorovém převratu již samozřejmě nemám tak naivní domněnky jako dřív. Ba naopak, dělá se mi zle jen z pohledu na ta malá dítka, která vyvěšují praporky KSČ a zpívají oslavné písně. Zbytek našich studentů byste dnes jen těžko nacházeli ve škole. Jsou totiž povinni oslavovat tento veledůležitý svátek s ostatními pracujícími na novojičínském náměstí.
Vypadá to, že jsme měli pouhé dva roky svobody, než přišel další totalitní režim. Je mi z toho do pláče.
21
Markéta Pilná