4
Linda byla k nevydržení. SpontánNě vytočila Toma a začala na něj zběsile vřeštět. Erik mezitím zavolal Jáchymovi, že skončili s prázdnou nádrží, asi 200 metrů za Červenou Vyhlídkou a že potřebují ihned někoho, kdo jim doveze kanystr s benzinem a že se omlouvá a že ví, jakej to může být průser a že děkuje, že tu na ně počkají. Jáchym byl sice chlap od rány, co na horách vyrostl, ale on i jeho tým byli moc fajn lidi. Po tátově smrti se jich dvou s mámou ujali a teď už jsou jako druhá rodina. Pokud však přijedou pozdě, můžou se jejich vztahy s Jáchymem pěkně rychle narušit, a Linda si to očividně taky uvědomovala.
„Nesnáším ho Eriku!“křičela jako zběsilá. „Vždyť on mi zničí celý život! Za všechno může on, vůbec s ničím mi nepomohl, dostal mě tam, kde jsem teď.“
„Kam se poděla všechna ta láska?“ neodpustil si Erik tu poznámku. Ty časy, kdy Linda zarytě hlásila, že chlapa nechce, že nedopustí, aby jí pak další muž života opustil, se docela rychle změnily na časy, kdy se od kluků nemohla odtrhnout. Tom je první objev, kterého začala tahat domů a kterého začala naneštěstí tak vroucně obdivovat za jeho volnomyšlenkářské (v realitě spíš pěkně vymleté) názory a styl života a který ji tak špatně ovlivnil. Ale mohla si za to sama. Za všechno. Ví přece, jaké následky může mít to, co dělá.
„Eriku, je mi zle,“ utrousila Linda skrz zuby a Erik se ani nemusel ptát, aby věděl, že je to tady. Panika už ji celou zachvátila. Věděl, že už nemyslí ani na Toma, ani na kurzy, ani na trávu a chlast. Její úzkostná porucha se začala projevovat. Chytla se za čelo a začala se prohrabovat v modrém batohu. Přední kapsička byla otevřená. Začala přehrabovat ostatní kapsy a s panikou vyhazovala věci na sedačku vzadu a sahala až na dno batohu.
„Tam je ani nehledej.“
Linda se na zlomek sekundy zasekla a pak upřela pohled na Erika.
„Kde jsou?“zeptala se.
„Na tom nesejde, Lindo.“
„Řekni mi, sakra, kde sou ty prášky, ty prevíte! Kam si je dal?!“
„Lindo, prosím, nehledej je. „
„Tak a dost, musím je najít!“ natáhla se po Erikově tašce a začala hledat v ní.
„Nemá to smysl, nenajdeš je.“
„Uvědomuješ si vůbec, co tím můžeš způsobit?“ Všechen svůj vztek najednou přesměrovala na Erika. „Víš, jak můžu dopadnout, copak jsi u toho nikdy nebyl? Bavili jsme se o tom snad stokrát! Tohle nejsou bonbóny, Eriku, tohle jsou důležitý léky, psychická nemoc není sranda a já si nemůžu dovolit další kolaps a už vůbec ne teď! Jestli nechceš, abych teď dostala další panický záchvat, tak mi ihned řekni, kam si je dal, už nejsi malé dítě, Eriku.“
„Kéž bychom byli zase děti...“ prohlásil Erik více nahlas, než chtěl a než by očekával. Své myšlenky nikdy nevyslovoval nahlas. „I když ty si vlastně teď větší dítě, než jsi kdy byla.“
„Tak a dost! Mám toho dost, ty si uvědom, že už nejsme malé děti! Já už nejsem ta holka, co na chlapy ani nekoukla a to, že ty ses nikam neposunul a stal se z tebe chudák bez názoru a prosazení, není moje vina, ty nejsi spokojen s tím, jak žiješ, nemáš kamarády, a já už Eriku nejsem tvoje kamarádka, jsem tvá sestra a…“ větu Linda nedokončila.
„ZABILO TO TÁTU!“
Erik těžce oddechoval a zarýval nehty do sedačky. „Špatná kombinace léků na úzkost a marihuana, máma říká, že za to nemohl, ale mohl za to! Věděl to! Zabil se, Lindo, zabil se, protože se přestal starat o nás, o druhé, o sebe!“ Pomalu přestával křičet a jeho dech se zpomaloval. Pohled měl stále upřený na volant a jeho oči se pomalu zaplavily slzami. „A ty to uděláš taky. Necháš mě tu. Za ty všechny večery, co jsem ti pomáhal,“ a teď už brečel jako malé dítě, „za to všechno, co jsme spolu prožili. Já nikoho jiného nemám.“Jeho hlas se zlomil. „Vždyť ty, Lindo, umřeš.“
„Ale já nevím, jak přestat.“