Gymplátek 34. Číslo - Page 24

„Kde máš mamku?“

Psal se rok 2015 a mně pomalu táhlo na třináct let. Žila jsem si svým poklidným šprtovským životem, dokud se maminka nerozhodla, že by někdo (takže ona) konečně mohl navštívit její sestru v Anglii.

No a to neuhodnete, koho si s sebou musela vzít.

Ode mne jakožto nejstarší dcery se očekávalo, že umím anglicky a že nás v nouzi nejvyšší zachráním z prekérních situací. Takže jsem se já, úzkostlivý teenager, na to musela psychicky připravit. Vypsala jsem mamince nějaké základní věty, abych nemusela mluvit jenom já, připravovala jsem si, co komu řeknu… Ale i tak jsem musela uznat, že se neskonale těším. Přece jenom, nikdy v životě jsem neletěla letadlem a ani cizí zemi se mi ještě nezdařilo navštívit. Navíc – budu mít celé čtyři dny maminku jenom pro sebe.

A bylo to tady – první zastávka: brněnské letiště.

Na kontrolách vše proběhlo podle plánu. Tekutiny jsme s sebou nepašovaly, elektroniku jsme vytáhly z kufru… Žádné problémy. Má citlivá duše byla klidná.

Tedy dokud jsme se nevypravily k letadlu.

Dohodly jsme se, že matička půjde první, aby mě letušky nekously. Tak jsme se tak vesele soukaly za sebou jako kačenky, když tu najednou, těsně před tím, než jsem se vůbec dotkla prvního schodu, přede mne vpadla velice prostorově objemná paní.

Jak se dalo očekávat, totálně jsem vypla. Pro normálního člověka by to asi nebylo tak hrozné – stačí přece dát dámě vědět, že potřebuju být s rodičem, aby mě pustili do letadla, ne? No tak toho já nejsem schopná. Mluvení se strašidelnými lidmi není moje oblíbená činnost.

Pokoušela jsem se obludu obejít, ale její velikost zakrývala celou šířku schodů. Musela jsem tedy zůstat za ní a doufat, že s mou mladostí nebudou mít letušky problém.

Přišla jsem na řadu a nenápadně podala palubní průvodčí letenku. Za tu dobu jsem se stačila trochu uklidnit, stejně to ale nestačilo na to, abych dokázala pořádně myslet.

Sledovala jsem stevardku, jak si papír prohlíží. Zničehonic se na mě udiveně podívala a zeptala se: „How old are you?“

Když na mne bez varování někdo začne mluvit anglicky, okamžitě tento překrásný jazyk zapomenu, takže proběhlo asi milion let, než jsem se ujistila, že jí místo dvanáct neřeknu dvacet. „Uhhh… twelve.“

„Twelve…?“ nadzvedla obočí. „Where is your mom?“

Raději jsem se na ni ani nepokoušela mluvit, nakoukla dovnitř letadla a naštěstí uviděla zářivě ohnivou hlavu. Ukázala jsem tedy na ni. Matička se otočila, spatřila dceru v nesnázích a zamávala. Letuška věnovala letence ještě jeden poslední pohled, aby se ujistila, že sedím vedle té rusovlasé paní, a pak mne konečně propustila.

Jakmile jsme se všichni usadili, začala spartakiáda – dva stevardi ukazující, co dělat v případě zřícení letadla, zatímco třetí to vepředu komentoval. Velice užitečné informace, že? Možná kdyby jim šlo rozumět, že jo.

„Kde máš mamku?“

24