ÚVOD DO DĚJE
FC
2. Představa
û
Skutečnost
P
odstatou pozemského života
je párový princip (viz kniha
100 nejkratších cest k Tobě),
který proti sobě staví dobro
a zlo, úspěch a neúspěch, ra-
dost a žal, štěstí a neštěstí.
Nebýt párového principu, nerozpoznáme
slané od sladkého, chybné od správného,
nerozumíme ztrátám nebo ponaučením.
Dvojí je rovněž základní vědomí člověka.
Všichni žijeme souběžně ve dvou realitách.
Jedna přichází zvenčí, druhá zevnitř.
Vnější realitu si uvědomujeme díky svým
smyslovým orgánům, říkáme jí Skutečnost.
Od zvěře nás ovšem odlišuje Představivost.
Vnitřní realita pak může mít různé podoby.
Vnitřní realitou může být například naše
vlastní projekce vnější reality (objektivní
skutečnosti). Dva lidé si mohou odlišně
(každý po svém) vykládat stejnou událost.
Tím dochází k jejich osobitému zkreslení
skutečnosti. Oba mají na tutéž věc vlastní
pohled, oba ale tvrdí, že správný.
Také může dojít k nedostatku získaných
informací zvenčí. Buď se neptáme, nebo
nám nejsou sdělována žádná data a náš
mozek si začne vytvářet svou Skutečnost
sám prostřednictvím vlastních domněnek.
I tehdy se vnitřní realita stává pocitově
Skutečností (věříme, že známe pravdu),
ačkoli objektivní pravdě odporuje (vnitřní
domněnky se rozcházejí s vnějšími fakty).
Tady se již dotýkáme stěžejního problému.
Minulost v sobě často nedovedou uzavřít ti,
kteří nejsou schopni nebo ochotni rozlišit
představu od skutečnosti.
Uvedu příklad:
Osoba 1 si prostřednictvím smyslových
orgánů uvědomuje, že se k ní Osoba 2
chová špatně. Vnímá Skutečnost.
Současně však Osoba 1 věří své představě,
že se Osoba 2 změní k lepšímu.
Osoba 1 tak miluje ne skutečnou Osobu 2,
ale pouhou představu o ní.
Například Osoba 1 žije minulostí, v níž se
Osoba 2 chovala ještě mnohem lépe.
Z pohledu Osoby 1 tedy existuje „důvodné
očekávání“, že se Osoba 2 může stát znovu
tou skvělou bytostí, kterou už někdy byla.
Nebo Osoba 1 žije představou, že si Osoba 2
své špatné chování uvědomí, přizná, omluví
se a napraví.
„Vždyť to přece musí vidět! Vždyť jí to přece
musí dojít! Vždyť je to přece už do očí bijící,
kolik toho pro ni dělám!“ utvrzuje se ve své
naději Osoba 1, která se dopouští té chyby,
že podle sebe soudí druhé – domnívá se, že
každý má její myšlení a žebříček hodnot.
Jenže Osoba 2 je JINÁ bytost!
Tento stav mysli, který vzniká zjevným roz-
porem mezi dvěma vnímáními (vnímáním
skutečnosti, jaká objektivně je, a vnitřní
vírou ve svou představu, znalost, postoj),
se nazývá kognitivní disonance. Dotyčný
člověk pak něco vidí a v opačné věří.
Kognitivní disonance není považována za
psychickou nemoc, naopak za lidský rys,
který vůbec nemusí být jenom na škodu.
Schopnost představivosti dokáže člověka
dovést ke štěstí i k neštěstí. Záleží na tom,
jak s kognitivní disonancí pracuje.
Kognitivní disonance je například základem
veškeré motivace: Člověk musí věřit v dosa-
žení dosud nedosaženého cíle, aby za ním
vůbec vykročil. Musí být poháněn vlastní
představou, která je lepší než momentální
skutečnost – aby nerezignoval, nezvykl si
na to nedostatečné, co je, a co podle něj již
„není možné změnit“, protože si něco lep-
šího vlastně neumí představit. ð
(7)