FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
PROBLÉM S HODNOTAMI
aneb Proč si muži myslí,
že stačí peníze, ale ženy
potřebují i jejich čas
C
o když nebudeme mít dost?
Co když nejsem dost dobrý
manžel? Co když se kolem
mé ženy točí někdo schop-
nější, bohatší? Co když si
svůj život představovala
jinak – v mnohem větším přepychu, s dětmi
v nejlepších soukromých školách? Co když
– jako živitel – selhávám?
Tyto otázky patří přesně do materiální doby,
kterou žijeme. Je lhostejné, zda rodiče byli
bohatí, nebo měli naopak hmotnou nouzi.
Muž se může cítit povinen být buď alespoň
stejně dobrý jako jeho úspěšný otec, nebo
lepší než jeho neúspěšný otec.
Podobnou vnější motivaci může cítit také ze
strany rodiny své partnerky. Ať ji rodiče vy-
chovávali v blahobytu nebo chudobě, může
si současný muž připadat vnitřně odpověd-
ný za CO NEJLEPŠÍ podmínky, jaké své ro-
dině sám vytvoří. A to ani nemluvě o úspěš-
ných kamarádkách, s nimiž žena sdílí své
fotografie z dovolených.
Ale je tu zádrhel:
Co když tohle není to jediné, co ženy chtějí?
Co když jsou ženy, v jistém slova smyslu,
mnohem náročnější?
VĚŘIL, ŽE DÁVÁ VŠE
„Odešla! A já jsem jí dával všechno!“
lamentoval.
Jí. Tak mluvil nejen o své ženě, ale o celé
rodině.
„Dřel jsem, vydělával. Zařídil jsem dům,
koupil auta, manželka měla i dítě, které
tolik chtěla. Dal jsem jí prostě VŠECHNO.
Jak to, že to nestačilo?“
(58)
Dychtivě visel očima na mých rtech, čekal
na mou odpověď, ale já jsem mlčel. Předpo-
kládal jsem totiž, že ve výčtu svých příspěv-
ků ve prospěch rodiny bude pokračovat.
Když se k tomu neměl, zeptal jsem se:
„A to je VŠECHNO, co jsi jí dával?“
Zrozpačitěl.
„A co by ženská chtěla víc?“
Usmál jsem se.
Zařadil se k mužům, kteří si myslí, že ženám
stačí dům, dítě, peníze.
Jenže ony často chtějí mnohem víc.
Nejen dům, ale DOMOV.
Nejen dítě, ale RODINU.
Nejen peníze, ale ZÁZEMÍ.
„Pověz mi: Jakou barvu mají oči Tvého
synka?“ Zaskočil jsem ho.
Odpověď neznal.
Nebylo divu – z domova odcházel, když
malý ještě spal. A vracel se, když už spal.
Stejně neznal slova, která už říká.
Pokroky, které už dělá.
Ano, dřel, vydělával. To mu nikdo neupíral.
Ale nemířil na správný terč, když bědoval:
„Copak jsem pracoval málo? Copak jsem
rodině mohl dát ještě víc?“
Požádal jsem ho, ať mi ukáže jejich krásný
dům. Vedl mě daleko za město, až k lesu.
Složil jsem mu poklonu. Srub byl nádherný,
uvnitř krásně zařízený.
„Zdá se, že podle Tvých měřítek v něm nic
nechybí,“ poškádlil jsem ho. „Proč jsi tedy
nespokojený? Co Ti tu schází?“
Rozkřikl se.
„Cítím se tu osaměle! Je to nesnesitelné.“
Ta slova dům dobře znal. Volali je dlouhou
dobu jeho žena i synek. Oba mu teď schá-
zeli stejně, jako on celou dobu chyběl jim.