CITOVÉ ZRANĚNÍ Z DĚTSTVÍ
jakékoli nové prožitky po svém vstřebal, při-
jal. Ví, že takové dítě je originální osobností,
která má individuální projevy i potřeby, a ty
by měly být ctěny a respektovány.
Rodič-ignorant v rámci autoritativní výchovy
nedopřeje dítěti dostatek prostoru ani času.
Posuzuje dítě podle sebe (jiné bytosti, navíc
dospělé), zachází s dítětem tak, jako by zá-
leželo jen na jeho – rodičových – potřebách,
cílech a cestách.
Rozdíl mezi těmito dvěma typy dětí je obří.
Potomek osvíceného rodiče umí v dospělosti
ctít hranice osobnosti u ostatních lidí a zá-
roveň si váží své nezávislosti, odlišnosti,
svého Já.
Dítě ignoranta má potřebu potěšit každého.
Protože to při různorodosti lidských bytostí
není možné, následně se cítí neúspěšné, ne-
dostatečné, bezcenné a podbízí se ještě víc.
Zcela ztrácí samo sebe.
Navíc chybně interpretuje hraniční potřeby
druhých. Domnívá se, že když ho jiní odmí-
tají (když si dokážou nastavit své mantinely
a říct „Ne, teď na Tebe nemám čas“), musí
být chyba v něm. Toto dítě totiž podle sebe
soudí ostatní (jak se naučilo). Má za to, že
i oni mu musejí být vždy k dispozici.
4. Problém dominantního
strachu ze selhání
Mezi základní úlohy rodiče patří naučit dítě,
že selhání je normální, chyba přirozeně
patří k člověku a neúspěch představuje
jen dílčí překážku, nikoli trvalou prohru.
Jenže hyperkritičtí rodiče trestají dítě, kdy-
koli nejsou naplněna jejich dospělá očeká-
vání. A co hůř, zraňují dítě svým nezájmem
(nevěnováním pozornosti), dokud dítě jejich
přání nevyplní. Přístup „Dokud neuděláš to,
co si přejeme, a tak, jak si to přejeme, ne-
budeme se s Tebou bavit, nebo Tě nebudeme
mít rádi“ zanechává v dětech dlouhodobou
stopu a asociační nahrávku. Naučí se, že
dokud i v dospělosti nevykonají úkol tak, jak
si předsevzal někdo druhý, NEZASLOUŽÍ si
jeho pozornost, lásku a ocenění.
Dítě pak má představu svého selhání přímo
spojenou s cizím odmítnutím a osaměním.
Důsledkem toho se bojí jít za svými sny, žít
svůj život, postavit se za sebe. Okolí si s ním
dělá, co chce, manipuluje jím a opouští ho,
načež si toto dospělé dítě ještě dává za vinu,
že není dostatečně dobré.
FC
5. Problém s identitou
Rodič by měl dítě podporovat a oceňovat.
Učit ho, že JE hodno lásky, JE dostatečné,
JE v pořádku, ne porouchané. Že MÁ oso-
bitý potenciál, který může rozvíjet. Tedy že
JE dost dobré na to, aby zítra mohlo být
lepší, aby se naučilo to, co ještě neumí.
Bohužel, negativní rodiče nevěnují dítěti ani
komplimenty, ani náklonnost. Manipulativní
výchovou, kterou si mnohdy kompenzují své
komplexy, učí dítě pochybovat o vlastní hod-
notě, o tom, zda je hodno ocenění a pozor-
nosti, o tom, zda umí zacházet se životem,
o tom, zda je vůbec na „správné planetě“.
Takové děti pak dorůstají do pocitu, že jsou
vadné. Mohou být dezorientované v mnoha
oblastech včetně sexuální. Nevědí, zda mají
druhé spíše chránit, či jim ubližovat, žijí ode
zdi ke zdi. Nezřídka volí sebepoškozování.
Dopady těchto ran ve vztazích
Projevů, se kterými se při práci s takovými
již dospělými dětmi potýkám, je celá řada.
Nejčastěji jde o čtyři množiny osobních ne-
štěstí, která jim komplikují dospělé vztahy.
A co víc, s každým projevem a rozchodem
se zhoršuje jejich víra v sebe, v budoucnost,
ve schopnost zvládnout vztahový život.
Potkává to zvláště ženy, které měly proble-
matické soužití s otcem. Citová zranění z ta-
kového vztahu zvyšují riziko výbuchu jejich
dospělého partnerství (rovněž s mužem).
A to proto, že mají...
Větší náchylnost k depresi: Mnoho dcer
zraňujících otců má velmi slabé sebevě-
domí. Pochybují o sobě i o partnerovi.
Nevěří jeho lásce, neúměrně žárlí, mají
blok v komunikaci, trpí úzkostnými do-
mněnkami, které nevědí, jak zvládnout.
Větší náchylnost k poruchám příjmu
potravy: Dcery ubližujících otců mají
dvakrát větší sklon k rozvinutí obezity.
Jako by měly potřebu vnitřní prázdnotu
vyplnit jídlem. Následně obracejí trend.
Myslí si, že kdyby byly hubené, tatínek
by je měl rád. Tento vnitřní chaos, pro-
jevující se střídáním bulimie a anorexie,
si nesou do dospělosti, tak jako názor, že
kdyby byly jiné, víc by se líbily, respektive
„když nebudu jiná, líbit se nebudu“. ð
(53)