FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
Rodiče, kteří
nechápou
jedinečnost
lidské bytosti
a osobnosti,
mohou dítěti
zadělat
na doživotní
problém.
(52)
Proč někteří
rodiče zraňují
Divná otázka, nepatřičná, že?
Jak by mohli rodiče zraňovat?
Vždyť rodičovská láska je společností brána
jako něco samozřejmého a automatického.
Jakmile někdo oznámí, že je v očekávání
nového potomka nebo ho přivede na svět,
všichni mu blahopřejí. Ten okamžik se má
za radostnou událost, počátek všeho štěstí.
Ale někdy je to iluze.
Společnost očekává, že všichni (novopečení)
rodiče budou své děti milovat, vědět, jak jim
projevovat lásku, být jim největší oporou.
Má se za přirozené, že každý rodič je zralý,
bez jakýchkoli citových stop z minulosti, jež
by kontaminovaly jeho rodičovství.
Ale skutečnost je jiná: Rodiče jsou jen lidé.
Dělají chyby. Mají svůj individuální pohled
na svět i na to, jak má rodičovství vypadat.
Ten pohled je navíc zabarven mírou jejich
emoční inteligence, osobními slabostmi
a nevyřešenými problémy z minulosti.
Někteří bojují s duševními nemocemi, závis-
lostmi, poruchou osobnosti a citovými jizva-
mi, aniž je kdo mohl diagnostikovat. Jinými
slovy: Někteří mají dost starostí sami se se-
bou, natož aby zvládli vést někoho dalšího.
Děti takových lidí se pak musejí odmalička
samy učit, jak zacházet s vlastními rodiči,
socializovat se, zvládat své emoce, utvářet si
vyvážený pohled na svět, osvojit si morálku.
A to není snadné.
Viktor Frankl, legendární psychiatr, jednou
podotkl: „Děti jsou skvělí pozorovatelé, ale
mizerní tlumočníci.“ Ano, děti sice vnímají
všechno, ale lecčemu neumějí porozumět,
dát si odpozorované postřehy do perspek-
tivy. Potřebují pomoc zralé osoby, dovy-
světlení, urovnání do souvislostí, jinak se
pohled na svět takového dítěte může vy-
chýlit, pokroutit, zbortit.
Zvláštní kategorií jsou pak ženy, od přírody
citovější a citlivější pohlaví. Své emocionální
dědictví z dětství si nosí dospělostí mnohem
déle než většina mužů. Neříkám, že muži si
dětské jizvy nepřenášejí, ale většinou k nim
s přibývajícím věkem přistupují pragmaticky.
Ženám bolesti z dětství zasahují hluboko do
produktivního věku a ovlivňují jejich vztahy
až do okamžiku, kdy se rány zahojí.
V mé praxi se nejčastěji opakuje následují-
cích pět forem citových zranění:
1. Problém s připojením
Děti, které měly štěstí na rodiče hýřící lás-
kou, podporou a péčí, vnímají vztahy jako
užitečné, nápomocné, partnerské prostředí
je pro ně bezpečné.
Naopak děti, které vyrostly v opačném pro-
středí, se jako malé naučily, že vztahy ne-
jsou ani bezpečné, ani konzistentní, tedy že
druhým se nedá věřit, protože se lehce pro-
měňují. Typicky: Když jejich rodiče střídali
své nálady – zprvu dětem otevřeli svou ná-
ruč a následně jejich důvěru zneužili (alko-
hol, znásilňování).
Pro všechny děti je druhý přístup zničující.
Jakékoli mládě, lidské nevyjímaje, totiž od
přírody potřebuje citovou ozvěnu, blízkost
a náklonnost. S tak chmurnou zkušeností je
v dospělosti navyklé stát ve vztazích jenom
napůl, jednou nohou – s druhou připrave-
nou na útěk. Jinými slovy: Takto zraněné
dítě sice dál vyhledává důvěryhodné spo-
jení, ale je už tak vytrestané, že tomu, kdo
se mu nabídne, nevěří a raději si udržuje
odstup, nezávislost. Naučil ho to život.
Vztahy jsou pro něj úzkostnou, riskantní
záležitostí a od počátku podvědomě čeká,
kdy přijde konečně to zranění, odmítnutí.
Uvažuje: Když mi ublížil i nejbližší člověk,
rodič, proč by mě měl milovat někdo cizí?
2. Problém s důvěrou
Dítě, kterému rodiče byli vždy k dispozici
a pomáhali mu objasnit jednotlivé životní
milníky, má v dospělosti důvěru k dalším
lidem, nebojí se jim svěřit, dokonce je do
značné míry bere tak, že jsou tady kvůli
němu, tak jako ono je tady kvůli nim.
Naopak dítě izolovaných rodičů bylo donu-
ceno naučit se zacházet se svými otazníky
samo. Navyklo si, že „nemá cenu snažit se
někomu svěřovat, beztak nepomůže a ne-
ochrání, zkrátka vztahy neskýtají bezpečí“.
To je fatální úskalí při mé profesi. Ti, kteří
by pomoc nejvíce potřebovali, se o ni bojí
říct. Nevěří, že by něco změnila.
3. Problém s osobními hranicemi
Osvícený rodič chápe jedinečnost lidské by-
tosti. Ví, že každý člověk včetně nejmenší-
ho potřebuje svůj vlastní čas a prostor, aby