ZAREZLÝ VZOREC CHOVÁNÍ
FC
MŮJ
PŘÍKLAD
ECHOISMU
„Odmalička jsem byla vychovávána takto:
MUSÍŠ být hodná holčička. NESMÍŠ mít ušpiněný límeček, MUSÍŠ mít samé
jedničky. Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet, a tak jsem se ani neodvážila
proti tomu protestovat. Přece jen jsem byla ,malá a hloupá‘, zatímco rodiče
o tolik ,větší a chytřejší‘. Je šílené, že mi po celý život, a to je mi sedmatřicet,
trvá bojovat s tímto syndromem, vzorcem, který mi byl vtlačen do mysli jako
jediný správný, který mě měl učinit šťastnou, ale přitom mě činí nešťastnou.
Musela jsem pochopit, jak důležité je nastavit si osobní hranice – v první
fázi dobrým, milým, asertivním způsobem, abych nebyla okolím nebo sebou
vnímána jako zlá. K tomu jsem se ale potřebovala naučit uvědomovat si, co
je mi ještě příjemné, a co už ne, co v životě chci, a co ne. A s tím bylo spojeno
učení říkat NE. Výsledkem je, že dnes už nikomu zvenčí nedovolím posouvat
mé hranice v můj neprospěch.
Ano, je to obrovský boj s minulostí. Celý život jsem neměla žádné hranice,
neuměla jsem nikoho odmítnout, chtěla se všem zavděčit, aby mě měli rádi.
Jenže oni mě rádi neměli. Čím méně jsem si sebe vážila, tím více mnou druzí
pohrdali. Pak mi došlo, že neříkat na nic NE znamená říkat na všechno ANO,
vpouštět do vztahů také to, co mě hodně bolí, a naopak naučit se říkat NE mi
může zachránit mnoho bolavých let, zdraví i život.
Předně jsem si přestala připadat hloupě. Sledováním druhých jsem zjistila,
že říkání NE je dovednost, kterou se až v dospělosti učíme skoro všichni. Je to
další fáze růstu, následující hned po dětství. Sice jsme už ,velcí‘, ale v té chvíli
se cítíme, jako bychom se znovu učili chodit a psát. Ze začátku nám NE nejde,
já jsem před každým NE měla ukrutné křeče v žaludku a bála jsem se, že ten
druhý odejde. A pak jsem si uvědomila, že když ten, kdo nerespektuje mé NE,
odejde, není to pro mě prohra, ale výhra. Horší by bylo, kdyby zůstal.
Nejdůležitější mentální berličkou bylo představit si, že když se někdo při
mém NE zarazí, či dokonce urazí, není to problém můj, ale spíše jeho téma,
o kterém by měl více přemýšlet – že není schopen ctít něčí Já.
Ohromně se mi ulevilo.
Žiju opačný život, šťastný, protože konečně SVŮJ.“
Vlastina Kounická Svátková,
herečka, spisovatelka (Prostor pro duši),
ale také v minulosti oběť domácího násilí
(19)